Léčba přírodou

Těžko si někdo z nás dokáže svůj život představit bez přírody. Buď v ní aktivně přímo žijeme – sportujeme v parcích, sadíme aleje, houbaříme, staráme se o zahradu nebo sad, anebo jsme jejími pasivními konzumenty – díváme se z okna do vnitrobloku s lípou, pozorujeme ji z vlaku nebo studujeme obrazy impresionistů.

Naši předci žili po celá tisíciletí v těsném spojení s přírodou, která pro ně byla zdrojem obživy, moudrosti, zdraví i energie. Jsme potomci těchto lidí, naše tělo i naše duše proto spojení s přírodou nadále potřebuje. Není možné se vyhnout kontaktu s ní, není možné se bez ní obejít. Příroda dává i bere, plodí a léčí. Existuje řada studií, které prokazují, že kontakt přírody a člověka je přinejmenším důležitý.

V současné době jsou již nesporné pozitivní dopady na fyzickou kondici člověka pomocí různých bylinných preparátů nebo inovativních léčebných metod, např. při léčbě rakoviny. O příznivých dopadech přírody na psychickou stránku člověka se však i nadále diskutuje, a pokud je medicína ochotna si je připustit, označuje je zpravidla za alternativní.

Zklidňujícího vlivu přírody na psychiku člověka si všimli už mniši v klášterech, kde vznikaly první rozsáhlé zahrady sloužící nejen k zajištění soběstačnosti řádů chovem dobytka a pěstováním plodin, ale také ke kontemplaci řeholníků, jejich rozjímání, relaxaci a odpočinku.

Rozpoznatelných pozitivních dopadů na psychiku člověka si pak všimli lékaři v průběhu 19. století. V tomto období byly zakládány první zahrady u psychiatrických klinik, kde se pacienti léčili prací, a to zpravidla péčí o ovocné stromy nebo pěstováním zeleniny. Za inspiraci a nejspíše prvního předchůdce ekoterapie však můžeme považovat Tent Therapy, o které existují zmínky již z počátku 20. století. Pacienti v psychiatrických zařízeních byli přesouváni do stanů na pozemku nemocnice, což mělo údajně za následek zlepšení jejich stavu.

Tato praxe sice pokračovala i později, ale odborníci jí přílišnou váhu nepřikládali. Teprve nyní se k tomuto záměru znovu vrací a terapie přírodou zažívá skutečný boom.

Jediným efektivním lékem proti vyčerpanosti je odpočinek, a to nejlépe v uklidňujícím prostředí. „Prostředím, které je pro zklidnění nejúčinnější, je příroda,“ tvrdí Stephen Kaplan z Michiganské univerzity, který termín „teorie obnovení pozornosti“ navrhl. K takovému obnovení a zotavení dochází, přepneme-li z usilovné pozornosti, kdy se mysl snaží potlačit rozptýlení, a dovolíme jí, aby se zabývala čímkoli, co se jí samo nabídne.

Zvláště pak pravidelné vypínání pozornosti vede k postupnému zlepšování duševní rovnováhy a posilování klidu. Optimální je pak prostředí, které klade pro pozornost velmi málo požadavků. Rozdíl tak budeme vnímat při pohybu v městském parku, kde jsou stále znatelné typické sídelní zvuky, pohyby, vůně než při trávení času procházkou v lese.

Příroda nabízí obrazy, které v umělém prostředí kanceláří, škol, ulic jen stěží poznáme. Doslova všemi smysly tak můžeme vnímat vůni kvetoucí louky, bublání potoka, kamenitou cestu, bzukot včel, čarovné odstíny západu slunce, ticho. Takový typ odpočinku podle Kaplana spouští střídmou vzestupnou pozornost, která pak zlepšuje soustředění.

V oblasti léčení přírodním prostředím byly v posledních letech formulovány dvě teorie nabízející vysvětlení účinku kontaktů s přírodou na lidskou psychiku – teorie posilujících odpovědí a teorie obnovení pozornosti. Výsledky z více než stovky dalších studií ukazují na význam odpočinku v přírodě pro snižování hladiny stresu. Také studie provedené ve věznicích, zubařských ordinacích a nemocnicích ukazují na pozitivní účinky přírodního prostředí na fyziologickou a emocionální pohodu člověka (KULHAVÝ, V.: 2009).

Podle nedávné studie zveřejněné v časopisu Personality and Social Psychology Bulletin navíc čas strávený v přírodě posiluje imunitu a stoupá i počet imunitních buněk důležitých například v boji proti rakovině. Zkoumáním bylo také zjištěno, že lidé žijící v blízkosti zeleně vykazují nižší nemocnost a též nižší úmrtnost zejména na nemoci související s krevním oběhem.

Terapeutický účinek má na nás také koloběh přírody – zrození, růst a zánik – biorytmy či střídání ročních období. Pomáhá nám pochopit vlastní potřeby, lépe se vyrovnat se životem, ale třeba i s úmrtím v rodině. Jasně zelená barva rostlin má zase zklidňující účinky, oživuje oči, pomáhá při únavě.

Pobyt v přírodě je také klíčový pro zdravý vývoj dětí. Zde se dítě učí překonávat strach, učí se samostatnosti a testuje si hranice svých možností. Příroda dává dětem prostor pro jejich fantazii i kreativitu. Pohyb v členitějším prostředí navíc podporuje rozvoj motoriky, logického úsudku i rychlého rozhodování. Pravidelný pobyt dětí v přírodě blahodárně působí na děti s ADHD, s poruchami soustředění a s úzkostmi.

Důležitost zeleně a tzv. měkkých zón začala být řešena na přelomu tisíciletí také v pracovním prostředí. Firmy pro své zaměstance začaly zřizovat nejen vnitřní odpočinkové zóny se speciálním nábytkem a herními prvky jako kulečník, stolní fotbal nebo šipky, ale také venkovní zóny jako např. střešní zahrady, parčíky či multifunkční hřiště. Jedná se o tzv. chill out zóny, kde mohou zaměstnanci na chvíli přestat myslet na práci, odreagovat se, odpočinout si.

Předním hybatelem v procesu léčby přírodou u nás byl Vincenz Priessnitz, zakladatel hydroterapie. Svou léčbu nemocných postavil na účincích dominantního živlu – vody. Věhlasnými se brzy nestaly pouze jeho zábaly a omývání, ale rovněž lesní sprchy, kdy voda z pramene ve svahu byla odváděna do dřevěného žlabu a odtud dopadala z výšky na léčeného. Obdobně byly aplikovány i léčebné vodní kůry horskými vodopády, k nimž vedla cesta vzhůru stezkou dlouhou tak, aby došlo k dostatečnému prohřátí organismu člověka.

Díky svému důvtipu a osobním zkušenostem vytvořil Priessnitz dokonalou univerzální metodu, o které říkal, že neléčí nemoc, ale celého člověka. Na počátku 19. století byl tento komplexní postoj k léčbě nemocného revoluční a účinný, stejně jako volba přírodních prostředků, kterých k léčbě využíval: vodu, vzduch, slunce a pohyb. Pacienti se museli denně procházet, setrvávat ve sluneční lázni, chodit bosky nebo v rose (pro zlepšení nálady) a vykonávat tělesné práce (mlácení obilí, řezání a štípání dřeva, odklízení sněhu apod.). „Tělo musí být co možná nejvíce posíleno, aby si mohla příroda v důsledku onoho posílení pomoci sama. V těle musí přebývat přírodní síla. Když je příroda posílena, člověk nesetrvává v nemoci a špatná látka, která přírodě unikla, se vyloučí, odvrhne a takto se člověk opět uzdraví.“ (KOČKA, M,. KUBÍK, A., 2016).

Priessnitzova vodoléčba a jeho lázně, které založil, prosperují dodnes. Na počátku 21. století, kdy začaly být intenzivně přehodnocovány postoje člověka k přírodě (především v souvislosti s klimatickými změnami, se znečištěným životním prostředím a civilizačními chorobami), začaly vznikat nové terapeutické přístupy, v nichž právě příroda vystupuje jako základní léčebný faktor.

V severní Evropě a v USA realizují speciální terapeuti se skupinami psychicky nemocných, vystresovaných či unavených obyvatel města několikadenní výpravy do hluboké přírody. Jedná se o tzv. Wilderness Therapy, která tak využívá potenciálu divoké přírody. Tato metoda vysledovala, že pobyt v „divočině“, mimo urbanizované prostředí, spouští emoce a vyvolává zážitky odbourávající stres. Klienty takových programů jsou zejména adolescenti se zkušeností se zneužíváním návykových látek, s agresivním či jinak patologickým chováním.

Dobrým příkladem z Japonska je tzv. Shinrin-Yoku, doslova „lesní koupele“, které úspěšně otestoval docent Li z Ústavu hygieny a veřejného zdraví na Nippon Medical School v Tokiu. Jde o meditační procházky lesem, které vedou ke snížení srdeční frekvence a krevního tlaku i produkce stresových hormonů, posílení imunitního systému a celkovému zlepšení psychické pohody. Tato zážitková terapie je provozována se zavázanýma očima, kdy vnímáme přírodu pouze sluchem a hmatem. Metoda byla uznána japonskou vládou už v roce 1982 jako doporučený prostředek pro preventivní zdravotní péči a pro zlepšení kvality života.

V současné době se tedy otevírá mnoho možností, jak se přírodou efektivněji léčit či se učit, jak s její pomocí léčit druhé. Zde nabízím základní přehled aktuálních přístupů:

EKOPSYCHOLOGIE (environmentální psychologie, ekologická psychologie, psychologie životního prostředí nebo zelená psychologie) je obor, který zkoumá psychologické, spirituální a terapeutické aspekty mezi přírodou a člověkem. Z praktického hlediska se zabývá především významem kontaktu člověka s přírodou pro jeho zdravý vývoj a využitím divočiny pro zdraví a léčbu. Výzkumy environmentální psychologie se tradičně zabývaly např. působením městského prostředí, architektury a designu, hluku a přelidnění, přírody či počasí na lidské myšlení, emoce nebo způsob, jak své prostředí vnímáme a jak v něm jednáme.

EKOTERAPIE spojuje myšlenky ekopsychologie a psychoterapie. Zaměřuje se především na efektivní pomoc při propojení člověka a okolní přírody a v konečném důsledku s přírodou uvnitř sebe sama, tedy propojením vnitřního a vnějšího světa. Vychází z idei, že péčí o přírodu se vlastně člověk učí pečovat sám o sebe, pátrá po významu svých emocí a životních zkušeností, zbavuje se úzkostí a traumat. Pobyt v přírodním prostředí mu poskytuje místo pro reflexi a uvědomění si propojenosti jedince se světem okolo něj. „Jak tedy probíhá ekoterapie v praxi? Jednou z možností je, že terapeut vyráží se skupinou klientů (nebo jen s jedním klientem) na procházku do lesa. Skupina se může čas od času zastavit a pracovat podobně jako při běžné skupinové terapii nebo se rozhovory odehrávají za chůze. Dalšími používanými technikami jsou meditace, práce s metaforami Self v přírodě, vytváření si vlastních rituálů napomáhajících léčebnému procesu a seberozvoji, zkoumání vztahů mezi Já, přírodou a druhými, pobyt v přírodě o samotě či několikadenní putování ve skupině s přespáním v přírodě.“ (KULHAVÝ, V.: 2009). Obecně lze říci, že smyslem ekoterapie je využít pobyt a aktivity ve volné přírodě pro uvědomění si její krásy a spirituality. Tato přírodní terapie zahrnuje

dobrodružnou terapii (např. rafting, horolezectví) s cílem budování důvěry,
zvířecí terapii (např. krmení a hlazení zvířat zpravidla na farmách),
canisterapii (interakce mezi člověkem a psem),
farmaření (aktivity na farmách jako např. pěstování rostlin, péče o zvířata, udržování zemědělských ploch apod.),
zelenou tělocvičnu (ochrana a zachování přírodního prostoru),
zelenou pohybovou terapii (fyzická aktivita vykonávaná na zelených plochách),
přírodní umění a řemesla (tvoření v přírodě, manuální zručnost, land art apod.),
terapii v divočině (především turistika a budování přístřešků) s cílem zlepšení seběvedomí a uvolnění mentálních bloků.

EKO ARTEFILETIKA je kreativní metodou vyvíjející se u nás od počátku 90. let 20. století. Tato metoda propojuje arteterapeutické techniky se silnými prožitky a tvorbou v přírodě. Je zacílená na rozvoj osobnosti prostřednictvím expresivního (výtvarného nebo jiného) vyjadřování. Používá se ve všech stupních vzdělávání, od předškolního po práci se seniory. Tvorba se uskutečňuje převážně v přírodě, kde probíhá v denní i noční krajině, bystří smysly a prohlubuje osobní zážitky. Pobytem v přírodě a uměleckou tvorbou s využitím dostupných přírodnin, působením vlivu počasí, střídáním denní i noční doby, působením živlů dochází k silnějšímu vnímání krajiny a jejímu autentickému sebevyjádření např. malováním, písmem, hudbou, fotografií, krátkým videem apod. Uměleckými technikami lze také uvolnit tělo pohybem, tancem, hudbou, hrou, gestem, dramatem, zvukem.

ZAHRADNÍ TERAPIE je novou ozdravnou metodou využívající pobytu v zahradě a pomáhající cítit se člověku lépe jak psychicky, tak fyzicky. Léčebný účinek působí nejen při přepracování, k odbourání stresu nebo předcházení syndromu vyhoření u zdravého člověka, ale má také blahodárné účinky podporující zlepšení zdravotního stavu po úrazech nebo při dlouhodobých onemocněních. Tato metoda pomáhá efektivně řešit diskriminační rozdíly různých sociálních skupin a osvědčila se jako spojující mezi různými věkovými skupinami. Je tedy metodou inkluzivní.

ZAHRADNÍ PEDAGOGIKA je novým oborem, který vznikl v posledních letech jako propojení zahradnické a pedagogické práce. Využívá zahradu s přírodními a látkovými cykly a biologickou rozmanitostí jako prostor pro rozvíjení teoretických znalostí a praktických dovedností. Tento pedagogický přístup je stále častěji uplatňován v přírodních zahradách, jež jsou vytvářeny u školek, škol, ústavů, domovů důchodců, věznic, nemocnic nebo kancelářských komplexů. Fenomén přírodních zahrad je jedinečným způsobem symbiózy lidí a okolní přírody.

Nemůžeme popřít, že se v posledních letech stala onemocnění spojená se stresem globálním společenským problémem. Dnešní svět vyvolává u lidí nadměrnou stimulaci a stres, v důsledku čehož je lidské tělo náchylnější k mnoha onemocněním. Proto je logické, že svou pozornost obracíme k napohled banálnímu řešení, jakým je pobyt v přírodě. Pouhou procházkou či krátkým pobytem v přírodě se naše tělo dokáže uvolnit, zbavit se napětí, zlepšit svou paměť a soustředěnost. V přírodě dochází k posílení imunity, navození pocitů štěstí a klidu – příroda je tak jedním z nejúčinnějších antidepresiv, ale na rozdíl od nich nás neuzemní, naopak nám dodává energii. Ekoterapie by se proto měla stát obecně uznávanou léčbou psychických obtíží, kde by jistě mohla v některých případech nahradit medikaci.

Blízký kontakt s přírodou je pro člověka klíčový a ničím nenahraditelný. „Latinský název pro pokorný, umilis, je odvozený od slova humus, země, půda. Znamená uznávat vlastní lidskost, aniž se cítíme lepší či významnější než ostatní. Též však schopnost sestoupit dolů, tam kde půda hostí kořeny, a snažit se do hloubky pochopit realitu, bez mentálních nástaveb a arogance.“ (ZANONCELLI? A.: 2015). Slovo „příroda“ je příbuzným slova „přirozenost“. Obojí znamená nespoutanost a divokost. Rozeznávejme citlivě tyto hodnoty. Mějme přírodu v úctě, pečujme o to přirozené kolem nás a v nás.