Václav Cílek - Krajiny vnitřní a vnější, část 2.

„…Ještě je to téměř neviditelné, to dobré z nové kultury se rádo skrývá a bojí se sdělovacích prostředků, ale už je to tady. V atraktivní podivnosti drogové kultury a všech těch ´trainspottingů´ se skrývá pozoruhodná tvořivost a někde i velký, pozitivní náboj. Ti, kteří to prožili, hovoří o revoluci a vůbec při tom nemyslí na tu ´sametovou´. Vnímám to podobně. Myslím si, že se tady vynořuje nová kultura, nová estetika, že jsme svědky, právě teď, v těchto letech, tak závažného jevu, jako bylo třeba baroko. Ani renesance nepřišla tak, že by se lidi ráno probudili a zjistili, že zrovna skončila gotika. Vůbec ne, začalo to nenápadně – kameník jim udělal nová okna – a ejhle, žádný lomený oblouk, ale velký obdélník. A bylo to tady. Myslím, že ta nová doba začala u nás, když každé druhé dítě uprosilo rodiče, aby mu koupili mobilní telefon. Počítač je pomůcka, ale mobil mění sociální vztahy. Od té doby žijeme v mobilní době. Jednou ji budeme důkladně studovat, abychom pochopili, co se stalo.
- str.109 -

„…Vždycky nám zůstane krajina jako lokální základ, ale středy měst se budou sobě navzájem stále víc podobat. Potřebujeme porozumět městu, abychom pochopili zrod naší nové vnitřní krajiny….“
- str.110 -

„…Bydlel jsem v tom kraji a hovořil s lidmi. V Sudetech poznáte první generace přistěhovalců – buď ke krajině nemají vůbec žádný vztah, nebo ji začnou objevovat až ke stáru. Druhá a třetí generace se tady narodila a už je tu doma. Začínají vlastnit krajinu a krajina taky začíná vlastnit je. Jejich mrtví se už nějak snaží sžít s prvousedlíky. Jde to ztuha a chce to čas. Pokud Němci opraví sudetský kostel, pomohou památce přežít další století, ale místní komunita to nepřijme, nesemkne ji ten dar krásným tvořivým způsobem, ale spíš opatrnou nedůvěrou vůči ´cizincům´ s domovským právem. Země se mezitím slučuje a pracuje, ale ona má víc času než my… Ale teď celé toto vyprávění obrátím. Jako by všechny geologické poznatky byly jenom vedlejším produktem kontaktu s krajinou – jako s mocným cizincem, kterého se musíš ptát na dovolení poznat a být poznán. Možná existují jiné způsoby poznávání a jiné druhy lidí, ale sám za sebe jsem přesvědčen, že duše čehokoliv se poznává prací a dotykem s hmotou – s půdou, dřevem a kameny….“
- str.116 -

„…Všimněme si internetu. Jaké jsou jeho základní charakteristiky? Je pomalý, člověk se na něm dozví mnoho zajímavostí, které nepotřebuje znát. Ve většině případů je velmi obtížné na něm najít to, co právě potřebujeme. Díky blikání obrazovky se mění vnímání času a zdá se, že na některé jedince působí právě rychlé střídání tmavých a světlých ploch jako psychedelický stroboskop. Internet je pro některé skupiny uživatelů návykový. Internet je (až na výjimku) nehistorický. Materiál starší jak 2-3 roky na něm spíš nenajdete. To je velký rozdíl oproti knihovně, kdy čísla přírustkového katalogu sahají desetiletí nazpět. Internet je fluidní – co tam bylo včera, se dnes změnilo v něco jiného a pak zcela zmizelo. Internet je oceán příběhů, které se stále koagulují a stále rozpouštějí. Internet může být velmi praktický, ale nejcennější věci – jako osobní kontakt s přítelem nebo pocit s dobře svázané knihy nebo žluté lišejníky porůstající šedavé kameny – na něm nenajdeme. Internetové diskuse jsou často osamělými monology, ale pokud se diskutující lidé dobře osobně znají, tak internet velmi usnadňuje komunikaci. Internet je k ničemu, když někdo vypne proud. Papír je papír, šustí a voní, dá se spálit v kamnech, dá se na něm sedět na lavičce v parku. Na druhou stranu se některé informace dají nalézt jen na internetu. Kdosi mi říkal, že kdyby nebylo internetových stránek, tak by se mexičtí zapatisté nikdy nedočkali pozornosti světa a vláda by s nimi vůbec nejednala.
Je důležité vědět, kdy je lepší s internetem přestat. Je vhodný na sběr informací, ale když má člověk něco skutečně promyslet a prožít, tak je lepší jej vypnout. Je často nástrojem a prostředkem k něčemu, co potřebuje jiný přístup než kyberkulturní. Informace jsou na internetu zadarmo, takže člověk má často pocit zlatokopa – co si najde, je jeho. Internetový člověk se může napojovat na celý jeden výsek světa, jeho duch se propojuje a expanduje. Je to něco jako instantní mystika, což je sjednocování se s nějakým větším celkem. Je to o to poutavější, že na internetu investujete jen hodně času a něco peněz, ale nemusíte na sebe brát zodpovědnost. Vlastně se toho od vás moc nechce a hodně se nabízí. Pochopitelně že se částečně jedná o šidítko zdánlivého zisku. Všichni máme zkušenost, že skutečně hodnotné věci stojí hodně úsilí. Právě ten mystický rozměr propojování dává internetu něco z náboženské zkušenosti napojení se na větší celek. Já však věřím na pomalé a pracné cesty.“
- str.136-137 -

„…A tak zase po letech sedím na Fóru 2000 a internetově diskutujeme. Mnoha účastníkům se zdá, že je škoda, že polovina světa nemá k internetu přístup. To je typická západní arogance, že víme, co je pro chudáky lepší. Kladu jinou otázku, kdo ochrání zbytek světa před internetem, jak zamezit jeho dalšímu šíření? Představuji si, jak u studny sedí Baludžové a hodnotí ten náš zběsilý západní svět a říkají si: „Těm se dá pomoct jedině tak, že jim zničíme internet, jinak se už nikdy nenaučí pořádně komunikovat jako člověk s člověkem…“
- str.138 -

„…Hornická zbožnost je zbožností zvláštního typu. Rolník – nepřijde-li mimořádné sucho či déšť – vydělá tolik, nač mu síly stačí. Horník je vždy kousek od smrti a závisí na Boží přízni, která na sebe může brát tak zvláštní formy, jako je správná komunikace s permoníky a bytostmi hlubin. Cesta do Alp znamená obezřetnost těla, aby člověk nesklouznul do propasti nebo pukliny v ledovci. Cesta skalním masivem znamená obezřetnost ducha, aby člověk poznal, kde je ruda, a neurazil přitom a neprobudil a nespychl.“ - str.148 -„…Dívat se znamená něco zapomenutého – totiž navazovat oboustranný vztah. …Začal jsem si to uvědomovat před lety, kdy jsem v raném předjaří šel skoro týden po hřebeni Krušných hor do kláštera v Oseku. Příroda má v té době velmi syrové, zemité barvy. Jsou to vlastně jen různé odstíny hnědé, šedé půdy a kamene, pomačkaná zeleň vegetace, našedlé zbytky sněhu, mlhavá obloha. Žádné jasné barvy a hlavně nikde žádný kov. Po pár dnech, když se trochu pozorujete, zjistíte, že máte barevnou a tvarovou deprivaci. Začnou vám scházet pastelové barvy, tvary, zobrazení. Pak jsem sešel do bohatě zdobeného kláštera. S jakou radostí a údivem se přede mnou otevřel odpíraný svět tvarů a jak bohatě působilo zlacení sloupů! Dnes se každý den vyhýbáme automobilům, takže jsme přesyceni kovového lesku. Televize a časopisy jsou plné jasných barev, jsme zahlušeni obrazy. Skoro si myslím, že abychom pochopili alespoň částečku toho, co pro středověkého člověka znamenal třeba deskový obraz (neřku-li karlštejnská kaple), tak se týden či měsíc předtím musíme dívat jen na hlínu, stromy, slepice. …“
- str.151 -

„Říkal požíraný druh (autor stejnojmenné básnické sbírky) František Dryje, že Vratislav Effenberger předpokládal, že vědomí člověka neurčují ani tak ty různé dětské deprivace a traumata, ale krajina, ve které človíček žil, a věci, jichž se dotýkal. Surrealisté se dokonce před lety pomocí dotazníků pokusili prokázat, že způsob, jakým je utvářena krajina, kolik zákoutí má dům a jak křivolace roste strom před okny, má na psýchu nejméně stejný vliv jako výchova. Onen vtisk vnějšího utváření, toho souboru měřitelných veličin, rozměrů, tónů a barev do duchovního mikrokosmu človíčka surrealisté nazvali mentální morfologií. Alespoň já jsem to tak pochopil, když jsem si vzpomněl, kolik básníků a malířů v sobě nosí jako určující prvek vnitřního rozpoložení (collocatio) dětské dvorky, schodiště, vnitřky skříní, potok a strom. …Jsme oslovováni nadřízenými, televizí, manželkami a lidskou hloupostí. Ale zároveň to vypadá tak, že každá věc naší sbírky je oslovována (a zvláště v době, kdy papír našich životů je ještě savý) odpovídající věcí vnějšího světa – materiálem schodů, do kterých jsme lezli, drsností kůry oblíbeného stromu (zapomněl jsem na něj, ale jak píšu, uvědomuji si, že není zapomenut), ptačími péry. Zároveň tu probíhají dva děje. Člověk musí fungovat tak, jak funguje město – jako celek. Jenže v každé čtvrti, každém domě žijí obyvatelé své vlastní životy a ty vtékají do veletoku vědomí města a někdy mu dají jiný směr. Změní jeho organizaci a vetknou novou osu, asi jako když přijmete totemové zvíře, vezmete vážně rodinný život nebo konvertujete ke katolicismu.“
- str.160-161 -

„…Mezi dvěma skalkami, vzdálenými od sebe možná 50 metrů, narážíme na palouk. Je z něj daleký výhled na druhou stranu údolí. Nohy se samy od sebe zastavují. Uprostřed sedla leží nepravidelná elipsa o průměru tak šesti metrů. Tráva je zde vykousána na anglický trávník, ale hranice kruhu je ostrá. Dá se i z dálky stanovit na pár centimetrů. Zem je pošlapaná kopýtky jelenů, vzduch je prosycen jejich pachem. Zde lehávají a vyhlížejí do údolí. Sem tam uškubnou travičku. Člověk sem téměř nikdy nepřijde. Mám pocit, že narušuji intimitu prostoru. A opět ten silný pocit posvátnosti, jako bych byl v jelením kostele. V co věří jelen? V Matku všech jelenů? Co dává trávu, teplo a schopnost přežít zimu? Viděl jsem psy, kteří věřili ve své pány. Zvířata udivená, rozzlobená, radostná. Kočky ve stresu z cestování, morčata intenzivně komunikující s rukou přinášející trávu. Zvěř se všemi druhy pocitů. Proč by mezi nimi měl scházet pocit posvátnosti a potřeba jej naplnit? Nikdy se nedozvím, v co věří jelen, ale respektuji to a mám k tomu hlubokou úctu.“
- str.163-164 -

„…Na hranicích ruské země, tam, kde obydlený kraj sousedí s horami a končinami osídlenými jinými plemeny, se vypráví o mocném horském starci, kterého jmenují Svjatogor a jehož je nutné zabít, protože není lidského rodu a vše ne-lidské ohrožuje naši celistvost. Svjatogor sám nedělá nic dobrého ani špatného. Jeho kosti prorůstají skalami, a když se pohne, nastane vrásnění. Jen zkuste být týden na horách, ležet v trávě a poslouchat, zda se pod povrchem nehýbá stařec, jenž není našeho rodu. Je to zážitek – propast, chvíle, kdy se může změnit geometrie duše, ale máme systém strážců, kteří filtrují prožitky, takže se nic nestane, jen jsme se na zlomek vteřiny zbláznili, ale teď už je všechno v pořádku.“
 - str.164 -

„O krajinu, přírodu, o památky je nutné se starat na zcela obyčejné fyzické úrovni.
Skutečně je to tak prosté.“
 - str.175 -

„…A pozvolna pozapomenuté ostatky, opuštěné dešťové madony a milostné sošky stávající se potravou kunshistoriků. Jen Pražské Jezule, boleslavské paládium a svatohorská madona zůstávají, leč spíš jako historické památky než nádoby milostí.
Dnes si s nimi nevíme rady. Nelze se vrátit k víře otců, jsme už jinde a dobře víme, jak pochybná může být pravost. Ale dívám se na děti prohlížející si v archeologickém oddělení kostry. Vodím americké studenty do českých kostnic, a sleduji nedůvěřivé a zvědavé pohledy, fascinaci pomíjivostí: Ty kosti, to jsme my? Takový prach? To by u nás hygienik nepovolil. Kosti předků nám dávají jasně najevo, že jednou splyneme s hlínou a zemí a že to není nic strašného. Kosti světců jdou ve své zprávě ještě dál – hlína, zrno a smrt jsou jednoduché a přirozené věci, ale je tu ještě posvátno a úzká brána vedoucí tam, kde nebyl ani dr.Moody. Dech kostí, intimní a posvátný. Nedá se popsat a je neslušné do něj vnikat.“
- str.180 -

„…Se symboly je ta potíž, že pokud jsou skutečné, tak nejsou hračkami v našich rukách, ale jejich činy se vymykají našim přáním. Granodioritový obelisk na Třetím nádvoří měl symbolizovat jednotu českého národa, ale cestou se zlomil a jeho menší část byla zpracována na obrubníky. Větší tam stojí jako stéla na hrobě neznámého velmože. Tak se chovají symboly.“
- str.182 -

„…Náboženství (podobně jako filosofie), začíná údivem nad tím, co na světě máme, jenže dělá ještě další krok. Neptá se „jak to, že je něco a ne nic“, nýbrž praktičtěji: komu za to vděčíme – a kdo nám tedy může také pomoci, abychom o to nepřišli…Různá náboženství se liší jen tím, komu se tato starost a vděčnost adresuje: lesu, moři, totemovému zvířeti – a potom ovšem zejména předkům. Zkrátka těm, od nichž jsme život (a živnost či živobytí) dostali. Ti jsou přece také nejspíš způsobilí, aby nám ho pomohli nést…“
- str.183 -

„…Vize je lehčí mít než zvládat. Myslím si, že když člověk moc touží něco pochopit, hodně studuje a pracuje, a jde-li o věc, kterou nejde zvládnout pouhou prací a rozumem, tak řešení probleskne zážitkem nebo obrazem. Vize není zkratka. Skutečná vize je vzácná a nepříjemná, protože tím, jak pramení mimo obvyklou realitu, tak zpochybňuje realitu živou…“
- str.187 -

„…Když uvidíte svou vlastní smrt a přežijete to, tak to vždycky znamená nový začátek. Něco staré umírá a vy jste na to snem nebo jiným šokujícím způsobem upozorněn, protože tomu novému musíte dotvořit tvar. Budoucnost se nerodí jako něco daného, budoucnost se prostě rodí. Jak o ni budete pečovat, nebo co z ní vychováte, je víceméně vaše záležitost…“
- str.187 -

„…Mnohem lépe chápu ty krajiny a ta místa, kde jsem se dostal do podzemí nebo alespoň spal v přírodě. Země sama nakonec sděluje nejvíc tomu, kdo se neptá moc hlasitě. Ta nejlepší tajemství se nám jen připomínají, ale neukazují…“
- str.213 -


Poutníkova pravidla :

Pravidlo domova
Člověk je doma v jedné krajině. Někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc. Každá, byť malá památka místa, kde jsme doma, je důležitější než velká památka jiné krajiny. Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny – kvůli poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme.

Pravidlo rezonance
Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsem jen návštěvníkem.

Pravidlo nenahraditelnosti
Existují místa, která nelze nahradit žádnými jinými místy. U nás je to například Vyšehrad, Velehrad a Říp. Jsou nenahraditelná města jako Znojmo a Praha.

Pravidlo vanutí
Duch vane, kam chce, ale někam chce víc. Málokdy vnímá „duše v nás“ přímo „duši okolo nás“. Nejsme andělé, potřebujeme hmotného prostředníka – místo či předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo jimi hýbá.

Pravidlo různých pohledů
Někdo vnímá krásu místa, jiný mýtus či poezii, jiný rozumí náboji a proudům energií. Žádná z těchto cest není nadřazená jiné. Mnozí prohlašují, že vědí, kudy a jak proudí skrytá síla – ale to je často jen poznání technika, který ví, jak je „věc“ udělána, kudy vedou dráty, aniž by vnímal jiné, stejně důležité (nebo důležitější) aspekty. Málokdo je ustrojen tak, aby naslouchal více múzám.

Pravidlo pokličky
Některá místa, a dokonce celé krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou – uzavřené či zraněné a trpící. Hlouběji je třebas nějaký pokřivený, ale přesto krásný vnitřní život. Příklad : větší části Krušných hor a Sudet obecně. Jsou také krajiny jako Český kras, jejichž bytost uniká, skrývá se v ponorných řekách a jen málokdy vystupuje k povrchu. Můžete v nich žít roky a nezahlédnout ji. Neznamená to však, že není.

Pravidlo návratu
Tak jako existuje láska na první pohled mezi lidmi, tak existuje mezi člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen když na ně není jasně vidět. Zážitek z Avebury: síla jak obří krtek se pomalu propracovává k povrchu a pak se stáčí do hloubky a neznáma. Jindy jsem ho již nezastihl.

Zákon pomalého přibližování
Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět, je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel - přijmou vás, ale budete čekat. Vím o jednom místě (určitě jich je mnoho, ale neměl jsem na ně čas), kde je nutné přibližovat se tři dny. K neznámým posvátným místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se přiblížit. Neznámé místo je nejenom to, které neznáme, ale také to, které nezná nás. Některá místa vyžadují velkou úctu, jinde je na překážku a úsměvem svedeme víc.

Pravidlo přátelského pošťuchování
Chceme-li poznat nějaké místo, je třeba střídat aktivní a pasivní přístup. V aktivní části setkání člověk šťouchne do místa s otázkou: Kdo jsi, prosím? Pak se obvykle nic neděje, místo žije v jiném čase než člověk, pak někdy následuje odpověď. Rychlé odpovědi bývají zavádějící.

Pravidlo posvátných her
Jsou místa či linie, kde se dějí neobvyklé věci a citliví lidé vídávají neobvyklé obrazy. V mnoha případech tyto jevy odkazují ke skutečným událostem a zasluhují pečlivou pozornost. Je však mnoho míst hravých či nadaných zvláštním (někdy zlomyslným) humorem, která produkují obrazy, jež nemají být vysvětlovány.

Pravidlo završování
Místo, které je bytostí, dospívá a roste. Může mít několik pravěkých významů, pozdější křesťanskou duši a dnes třeba hlubinně ekologický význam. Na místech bývá něco od přírody a něco od lidí. Něco poměrně stálého, ale také něco proměnlivého, co oslovuje každou dobu jejím vlastním způsobem. Některá líná a nepořádná či očarovaná místa si pletou dobu nebo zaspí celé věky a pak se probudí do doby, ve které se dobře neorientují. Některá místa se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik desítek metrů během několika staletí a střídavě či trvale slábnou.

Pravidlo vzájemného probouzení
Poutěmi na místa probouzíme a ozdravujeme zemi, která nám to oplácí.
Místo v krajině odpovídá místu v srdci.
- str.214-216 -


„…Paměť je něco, co nás v časech turbulentních změn ukotvuje, dává nám smysl a někdy nás i zachraňuje před prázdnem nejistot a možností. Krajina i místo mají paměť, jež má složku přírodní a složku kulturní. Přírodní paměť je dána substrátem, reliéfem a klimatem. Kulturní paměť je dána obhospodařováním, osvěcováním a znesvěcováním krajiny…“
- str.224 -

„…Další zmatení pochází z toho, že se vzděláváme, jako bychom žrali stránky knih. Čím jsme ´vzdělanější´, tím jsme ke své škodě komplikovanější a nesrozumitelnější. Jednoduchá mysl je po určité námaze schopná pochopit složitou věc, ale složité mysli je jednoduchost uzavřena. Málo, a možná nejméně srozumitelné jsou jednoduché věci ležící před námi! Při prvním pohledu jsou tak obyčejné, že za druhý pohled již nestojí…“
- str.267 -


Cílek Václav: Krajiny vnitřní a vnější. Nakladatelství Dokořán, Praha, 2005. (část 2)