Hana Rysová, Václav Cílek : Tichý břeh světa.

„Nejlepší knihy jsou jako milované bytosti, ale bytosti jsou něco víc. Nosí v sobě texty, ale taky hudbu, úsměv, nedá se to popsat. Lidé se nemají sbírat a nemají se číst. Jediné, co je dovoleno, je nechat je přicházet a umožnit jim říct, co sami chtějí …“
- str.33 -

„Jedno z kouzel gregoriánského zpěvu je v tepu pomalejší století. Hektičnost naší doby vnesla i do hudby udýchanost a chvat, libujeme si v rychlém tempu a nesnášíme už dlouhé plochy. Už se tolik nepíší hodinové symfonie, nýbrž minutové, už se nečtou romány o pěti stech stránkách. Pole ovládly novely, krátké povídky, vše musí být ve zkratce. A právě proto na nás působí tak uklidňujícím dojmem, octneme-li se v prostoru hudby, který jako by netíhl odněkud někam, ale tiše stál na místě, hudby, jež se jako by pohybovala v kruhu – a jakmile do něj nastoupíme, zastaví se čas a utiší náš neklid … Držet krok se světem je pro mě pojem, který by nás měl v oblasti vědy a techniky hnát nemilosrdně vpřed. Ale jak je to v umění? Když Zrzavému plivali na jeho obrazy a chtěli ho zmlátit, šel se světem? A když Stravinskij vyvolal v roce 1913 skandál svým Svěcením jara, šel tehdy více světem, nebo proti němu? … Takže není jiné cesty než nejít se světem a jít sám se sebou.“
Petr Eben, varhaník a skladatel
- str.42 -

„V každém z nás je hluboká, byť třeba skrytá, maskovaná a odmítavá touha po míru. Buddhisté věří, že lidská povaha, pokud ji opravdu pozorně zkoumáme, je svým založením dobrá a laskavá. Zdá se mi, že duch harmonie dnes spíše roste, že naše touha žít spolu v míru stále sílí a že ji sdílí čím dál více lidí… Zemi máme jenom jednu, je to naše společná matka a všechno, čím jí ubližujeme, se nutně obrací proti nám. Země v sobě nese celou obrovskou pevninu myšlenek, obrazů, znaků a dávných pocitů udržovaných meditací, a proto stále živých. Nebudeme-li k zemi pozorní, ničíme si vlastní budoucnost. Můžeme ji ještě zachránit? Jistěže. A není to otázka citu nebo morálky, ale porozumění budoucnosti. Chránit je třeba nejenom lidský život, ale jakýkoliv. Lidský život je drahocenný, ale musíme pečovat o jeho kvalitu. V buddhismu není žádné velké rozhodnutí absolutní a důsledně odpovídající nějakému principu. Inteligenci máme právě k tomu, abychom dokázali být pružní a neortodoxní … Jsem přesvědčený, že bychom měli všichni společně nalézt novou laickou spiritualitu, a to stranou veškerých náboženství, tak aby ji mohli přijmout lidé dobré vůle, i když různých vyznání, a to včetně nevěřících.“ zápisky z přednášek dalajlamy
- str.53 -

„Velký člověk vnímá deset tisíc věcí jako jedno tělo. Vnímá celý svět jako jednu rodinu a celou zemi jako jednoho člověka. Ty, kdo mezi jednotlivé věci světa vnášejí hranice a rozdělování, je nutné považovat za malé lidi. Velký člověk je schopen nebe, zemi a deset tisíc věcí považovat za jedno tělo, ale to není výsledek nějaké rozumové úvahy, ale prostě vnímá přirozený stav světa. Jedno tělo s nebem, zemí a všemi věcmi však nevnímá jenom velký člověk. I malý člověk vnímá podobně, ale je to on sám, kdo své vlastní srdce zmenšuje. Když uvidí dítě, které už už padá do studny, neubrání se strachu a soucitu. Z toho je patrné, že jeho lidství tvoří jeden celek s dítětem. Lze namítnout, že dítě patří ke stejnému druhu jako on, ale uvažme jiný příklad. Když i malý člověk slyší nářek zvířat a ptáků jdoucích na jatka a uvidí jejich strach, bude těžce snášet jejich utrpení. Z toho je patrné, že jeho lidství tvoří jeden celek i s ptáky a zvířaty.
Lze namítnout, že ptáci a zvířata jsou živé bytosti podobně jako člověk, ale zvažme jiný příklad. Když malý člověk uvidí polámané rostliny a zničené stromy, neubrání se soucitu. A lze jít ještě dál. Dokonce i když uvidí rozbité kameny, zachvátí jeho mysl lítost. Z toho je patrné, že mysl malého člověka obsahuje lidství, jež vytváří jedno tělo se vším. Tato mysl povstává z přirozenosti darované nebesy a je sama o sobě nadána inteligencí, průzračností a jasem. Proto bývá označována jako zářivá mysl.
Projevovat jas své povahy znamená vytvářet společný základ, ze kterého vyrůstá jedno tělo světa. Když vnímáme svět jako jedno tělo, začínáme milovat lidi a tato láska zesiluje společný základ… Měli bychom opravdově milovat všechno počínaje manželem, manželkou, přáteli, knězem, králem až po hory, řeky duchovní bytosti, rostliny, ptáky a zvířata, abychom naplnili své lidství.“
Wang Jang-ming, čínský filozof (1472-1529)
- str.132 -