Reklama ve veřejném prostoru

Na utváření výrazu veřejných prostor našich měst se reklama jako svébytný sdělovací prvek podílí již od druhé poloviny 19. století. V roce 1859 totiž došlo v tehdejší habsburské monarchii s konečnou platností ke zrušení cechovní organizace, což zásadním způsobem uvolnilo podmínky výroby i propagace zboží a otevřelo tak prostor ke zrodu moderní reklamy v našich zemích. Dobově zažité tvrzení o tom, že dobré zboží se prodává samo, postupem času vzalo za své a reklama se velmi rychle integrovala do života společnosti. Jako výrazný svébytný okruh reklamní tvorby se od počátku vyprofiloval reklamní plakát. Tuto specifickou formu uměleckého projevu ovlivnila řada významných malířských osobností. Za všechny jmenujme, například Julese Chéreta, Paula Bretona a Alfonse Muchu.
Reklama jako taková však nebyla pouze předmětem tvůrčí exprese uměleckých kruhů, ale pochopitelně měla především formy praktické a čistě účelové. Šlo o prosté označování jednotlivých živností a prezentaci nabízeného sortimentu zboží a služeb. Právě tato forma propagace se nejvíce podílela a dodnes podílí na formování tváře náměstí a ulic našich měst.

Vývěsní tabule a štíty, které nahrazovaly cechovní znamení, byly zpočátku velmi jednoduché a jednotvárné. V celé historii však vždy významným způsobem reflektovaly dobový kontext a to jak po stránce stylově-výrazové, tak i řemeslné a materiálové. Souběžně s označeními se proměňoval i komerční parter městských domů. Zboží, které bylo v rámci kamenných obchodů v minulosti vystavováno především v prodejních interiérech (maximálně bylo zavěšováno na křídla vstupních vrat), se postupně přesouvá do nových speciálních prosklenných výloh, které se ve vazbě na výrazové formy dobové architektury přetvářely od dřevěných „skříňových“ výkladců, až po prosvětlené velkoplošné ocelové výlohy moderních obchodních domů 20. – 30. let 20. století, aby následně v éře socialismu degenerovaly v jednoduché, unifikované vitríny státních podniků, s celorepublikově direktivním jednotným výrazem a sortimentem.

Návrat soukromého podnikání po roce 1989, pak v oblasti reklamní propagace ve veřejném prostoru přinesl euforické uvolnění stylových forem, které ovšem v drtivé většině případů doprovázela naprostá absence estetického cítění a kontextuálního pohledu na architekturu budov, na něž novopečení podnikatelé svá, často po domácku vyráběná, reklamní „umělecká díla“ osazovali. Deficit důvěry v profesionální reklamní design a jednoznačné nadřazení obsahu formě, je v opavském prostředí, a nejen v něm, patrný dodnes.