„Genius loci je něco podobného jako „krajinný ráz“, ale je ještě méně uchopitelný. Asi nejlepší definice „ducha místa“ je to, že je důvodem, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se vracíme. Pojem genius loci může působit magicky a prchavě, ale ve skutečnosti je jednou z nejsilnějších esencí celé krajiny. Do Prahy turisté nepřijíždějí kvůli tomu, že by chtěli navštívit Pražský hrad nebo chrám svatého Mikuláše, ale protože je zajímá „atmosféra místa“. Při rozvoji každého města i každé krajiny je nutné zvážit, jaký je jejich genius loci, abychom bezmyšlenkovitě nepoškodili samotný základ duchovní kostry krajiny. Genius loci se nevznáší na nějakém obláčku, ale je pevně vepsán do tvarů, struktur a barev krajin.“
- str. 10 -
„… Nebeský řád určuje posvátnou geometrii sídla. Hlavní body řádu sneseného na zemi – věže a kostely – určují směry ulic, domy respektují vzhled ulic a fasády přihlížejí k tomu, aby město bylo vnímáno jako celek, ne jako shluk budov. Mluvíme tu o organismu města, o jednotném architektonickém (tj. světonázorovém ) poli, které není uniformní. Individualismus se projevuje v rámci celku, ne nad ním.“
- str. 25 -
„Čas většiny zaměstnaných lidí konce minulého a počátku tohoto století se změnil v jakousi šedavou amorfní hmotu, ve které se často pracuje o svátcích i o nedělích a jež je dělena občasnými Vánocemi, svatbami a pohřby. Roky se podobají jiným rokům, měsíce měsícům a týdny už nerozeznáme od jiných týdnů. Nesejeme ani nežneme, neustále a nepřirozeně se dá koupit to stejné ovoce i zelenina, na podzim není čas chodit na houby, cesty jsou v podstatě sjízdné celý rok a ústřední topení stírá u té většiny pracující v různých budovách rozdíly mezi ročními obdobími. Čas zbídačený pokrokem se již nekroutí jako břečťan kolem osy života, ani nevystupuje někam vzhůru jako spirálový sloup barokního oltáře. Ztratil strukturu, víc se podobá hranatým krabicím se superzbožím zaváženým do velkoskladu nějakého hyperobchodu.“
- str. 25 -
„…V 90.letech se jedním z klíčových pojmů stala krajina. Souvisí to s jejími velkými změnami v posledním desetiletí - přelévání sídel do krajiny, budování velkých skladů a obchodních středisek, výstavbou dálnic, obřími billboardy i transformací JZD v nějaká staronová JZD. Estetika i hodnota krajiny se nám začaly měnit před očima. Na krajinu je zároveň vázán pocit identity, krajina nám říká, kde jsme doma, a tím odpovídá na otázku kdo jsme.
V tomto desetiletí se jako klíčový pojem objevuje město. Bydlí v něm více než 60% evropské populace a vypadá to, že během příštích dvou desetiletí může městská populace obsáhnout až 75% obyvatel. S těmito odhady bychom však měli být opatrní, protože náš svět se vyvíjí tak rychle a někdy tak protichůdně, že si umíme představit opačný trend – útěk na venkov k práci doma. Městu se dá pomoci i tak, že se budeme starat o venkov, čímž omezíme migraci obyvatel i budování bohatých center v jinak chudém a zanedbaném kraji, kde schází dobré silnice, plyn a základní školství. V každém případě je nutné počítat s oběma možnostmi – města dál porostou, budou lidnatější, bohatší, problémovější a zranitelnější, anebo dojde k rozptýlenému využívání krajiny s mnoha centry rozvoje a kultury.
…. Třetím bodem trojúhelníku jsou lidé. Jsou různých druhů – od kořistnických developerů až po milé či zatvrzelé lokálpatrioty místního okrašlovacího spolku. Tyto tři aspekty město-krajina-lidé jsou neoddělitelné a bez jejich vzájemné komunikace a péče se sídelní struktura rozpadá.
… Co si slibujeme od akce, kde občané, členové místních iniciativ a radní hovoří o budoucnosti města a snaží se mít vizi rozvoje regionu? V Čechách vidíme města spící, kde se téměř nic nemění, i dynamická místa postupných změn k lepšímu (Tábor, Litomyšl, Jindřichův Hradec). V těchto městech většinou funguje víceméně osvícená radnice, kterou popichuje nějaká nevládní organizace, již jsme dříve nazývali spolek, ale dnes jí říkáme „enžíou“ (NGO-Non-Governmental Organisation). Název takové organizace často začíná slovem „přátelé“ a je analogií vlastenecky konstruktivních spolků zrušené monarchie. Je zajímavé, že za první republiky aktivity okrašlovacích spolků slábly. Vypadá to, že mnohé z nich byly syceny nejenom touhou po pozitivním činu, ale také odporem vůči vládě – chtěly udělat něco pěkného navzdory té hnusné šlendriánské vládě v daleké Vídni. V něčem se tato doba vrací v tom smyslu, že znechucení velkou politikou se může proměňovat v pozitivní místní kreativitu.
Lidé – a to se týká i konšelů – bývají od přírody líní a rádi odkládají problémy do ztracena. V takové situaci má místní spolek či iniciativa tyto funkce: 1) Most mezi obyvateli a státní správou. Vztah směrem dolů je založen na naslouchání, vztah směrem nahoru osciluje mezi symbiózou a kompeticí. 2) Potrubí. Přichází s nápady a alternativami, někdy dosahuje konsenzu a tlačí na realizací nápadů. 3) Strážný. Brání samoorganizujícímu mechanismu separace elit, šťourá do smluv a výběrových řízení, brání ztrátě obecného zdravého rozumu. Ve skutečnosti ovšem v jednom městě působí několik iniciativ, které mají občas problémy se shodnout, což je normální, a tak spolu přestávají komunikovat, což už není normální. Navíc má mnoho iniciativ negativní program – zabránit něčemu, protestovat.“
- str. 55-56 -
„A o čem se dosud neuvažovalo, anebo o čem se uvažovalo jen povrchně: člověka neustále soudí, odměňuje, ospravedlňuje anebo k věčným trestům zavrhuje nejen žena, dítě a zvíře, nýbrž i strom a skála a keř a květina a voda a vzduch a oblak a celá krajina: a má-li ten člověk ve své pravomoci a správě všecky krajiny, soudí jej s okamžitou platností celá země ... Krajina čeká na své vykoupení, všechno tvorstvo a celá země čeká na své vykoupení, ale může jí ho přivést a dát jenom ten, kdo nepočítá a věří.“ Jakub Deml, Šlépěje XXV
- str. 59 -
„... Cvičení prohlubují a mění život. S duchovními cvičeními je to jako se sportem - je lepší cvičit méně a pro radost. Jinak si vypěstujete velmi jemné, ale velmi velké ego ...“
- str. 60 -
„... Jsou-li evropská pravěká místa nabita posvátností, pak indiánská místa bývají čistá a zbytek je čekání na orla, který se možná snese z nebes. Ale také: jak posvátný je anděl? Když se nad tím zamyslíte, nejedná se o žádnou normální posvátnost. Myslím, že skutečně posvátné zanechává stop, že to, co na našich místech cítíme, je hlavně kumulovaný otisk lidské úcty.“
- str. 101 -
„... Kvalitní umělci produkují především ohavná a neupřímná díla, protože musí prodat a z něčeho žít. Druhořadí umělci nebo amatéři občas vytvoří silný dokument patřící někam k naivnímu umění nebo art brut. I v deskách těch nejlepších malířů stěží naleznete více než tři čtyři pěkné kresby, někdy ani to ne.“
- str. 108-109 -
„Ať jde o politiku, ekonomii, o životní formy, zábavu, o mobilitu, všude pozoruji, že modernost má charakter intoxikace. Potřebujeme zvýšit dávku nebo vyměnit jed. To je její pravidlo. Stále pokročilejší, stále intenzivnější, stále rozměrnější, stále rychlejší a pokaždé novější, to jsou její požadavky, které nezbytně odpovídají určitému ztuhnutí senzibility. Abychom měli pocit, že jsme živí, potřebujeme ustavičně vzrůstající intenzitu fyzických účinků a neustálé rozptylování. Je skoro úplně potlačena role ... přetrvávání.“ Paul Valéry, Degas,tanec a kresba
- str. 138 -
„Drobení času je velké současné téma. Když jsem začínal pracovat ve stejném ústavu, kde pracuji dnes, míval jsem ne-li celé dny, tak alespoň půldny na nějakou jednu činnost. Teď mám hodiny a někdy čas měřím na pracovní jednotky, které zhruba odpovídají dvaceti minutám. Přeskakuji z tématu na téma a stíhám čas. Nejblíže je tomuto vnucenému pojetí času videoklip – rychlé střihy, přeskok z diskursu do diskursu, nedostatek soustředění na jedno téma, na jednu prožitou věc. Často si říkám, že žiji v klipové kultuře a že bych měl vypadnout...“
- str. 157 -
„... Po čase jsem potkal svého dobrého přítele, disidenta čistého srdce a bez pozdějších postranních politických úmyslů. Říkal mi: „Tak jsme se shodli, že jsme v těch 70. a 80. letech měli více svobody, než máme dnes.“Říkám mu: „Ale vždyť jsi kličkoval před policií a musel ses bát, že tě zavřou nebo budou nutit ke spolupráci. Pamatuji si, jak jsi byl nešťastný a plný trpkosti, jak to vůbec můžeš říkat?“
A tak jsme si sedli a dlouho jsme hovořili. Známe se léta, vážíme si jeden druhého a víme, že ani nesouhlas nerozpojí to, co jsme žili, knihy, o kterých jsme mluvili, a příběhy, jež jsme si vyprávěli. V čem je tato doba horší než poslední dvě tři desetiletí minulého režimu? ... V této době je politický útlak nahrazen ekonomickým útlakem. Ten se však již nezastavuje před branami rodiny, ale vniká, a to často ničivě, přímo do ní. Potřebuji peníze ne proto, abych byl bohatý, ale proto, abych se cítil bezpečnější. Na člověka dotírá nezaměstnanost, platby ve zdravotnictví, nejistota penzijních fondů. Ví, že za vzdělání dětí se musí platit. Nejedná se jenom o školné, ale o to, že děti, které v budoucí společnosti nebudou chtít stát mimo vzdělanou elitu, potřebují počítač, knihy a cesty do velkého světa. Na sklonku socialistické společnosti jsme byli postiženi nějakým rozkladem, beznadějí a útlakem spíš byrokratického než policejního rázu, ale někde uvnitř bylo možné se zastavit a bránit. Nepropaguji socialismus a nechci se do něj vrátit, ale zajímá mne, proč tolik lidí říká: tehdy to bylo lepší.“
– str. 162 –
„Cesty spojují dvě místa, malebně obcházejí překážky, každým krokem na rozdíl od přímé, a tudíž nudné ďáblice mění perspektivu našeho pohledu, a tím zaměstnávají oko. Z okénka vlaku se vydržíme hodiny dívat na změny v krajině, ale kdyby nám to někdo pustil jako záznam na videu, nudili bychom se. Putováním se stáváme přímými účastníky, chůzí se nějak provazujeme se všemi minulými chodci, nohy vlastně obnovují paměť. Proto máme všechny ty Jiráskovy a Máchovy cesty či Goethovy vyhlídky a Sealsfieldovy kameny, protože v určitém okamžiku už nám četba nestačí, a tak skrze krajinu a city, které v nás probouzí, se i my poučeni četbou provazujeme s jejich pocity a účastníme se paměti minulých století či stínů minulých tisíciletí ...“
- str. 165 -
„V roce 1725 byla ustanovena první silniční komise, která měla rozhodnout o optimálním vedení trasy Vídeň-Praha-Lipsko a později i cesty z Prahy do Plzně a Norimberku. Její šířka již byla stanovena na čtyři sáhy (7,2m). Vznikala tak síť unifikovaných, pevně předpisy svázaných císařských cest, na kterých se vybíralo mýto. Již v roce 1747 byla omezena váha formanských vozů na tři tuny a u větších nákladů bylo nutné používat širší obruče. V polovině 19. století měla silniční síť v české a moravské části monarchie skoro 8 000 km. Další století pak na starých, místy ještě pravěkých základech pokračoval proces zahušťování a rozšiřování sítě cest, které ukončilo až budování dálnic.
Z hlediska dřívějšího vývoje krajiny jsou dálnice nepřirozené. Obcházejí města, jsou rovné, málokdy respektují krajinu, udržují si určitou niveletu, a tak terén prorážejí průkopy a zavážejí valy. Dálnice stavíme pro užitek, ne pro krásu, a tak podle toho vypadají – strohá, necitelná technická díla, kterým se místní lidé více či méně oprávněně brání. Užitkový chlad moderních dálnic ještě více vynikne, když si dobře prohlédneme architekturu jedné z nejběžnějších staveb moderní doby – benzinové stanice. Pozoruji je již roky a ještě jsem neviděl dobře udělanou ´pumpu´. Kdo ty stávající navrhuje, měl by skončit ve vězení za propagaci názoru, že co je praktické, musí být ošklivé, tedy za sabotáž pokroku. Ale přitom existuje i celá řada návodů, jak z dálnice vytvořit estetické dílo – přímé úseky je možné vést širokými oblouky, respektovat významné výhledy na krajinu, omezit množství billboardů, volit vhodné, zejména místní dřeviny a v průkopech ponechávat zajímavé skalní odkryvy.
Dálnicemi a novými komunikacemi rychle rostoucích měst končí jedna éra starých stezek a silnic. Týká se to nejenom měst, ale možná ještě víc vesnic. Ještě v 60. letech byla síť polních cest poměrně hustá a dobře udržovaná. Časy se mezitím změnily. Zkuste si v létě něco samozřejmého – obejít vesnici. Není to již možné, většina cest nedávno zanikla. Těžká mechanizace zlikvidovala mnoho tradičních cest, a tak se jezdí po poli. Takhle přicházíme o paměť a krajinný ráz domova.“
- str. 169-170 -
„Opět po sobě čtu tento esej a jsem překvapen, jak věrným, chladným a vcelku lhostejným jazykem (jenž odpovídá předlohám) je psán. Jak redukuje věci světa na procenta, zaměstnanost, utečence, kompetici a přežívání. Jak zužuje svět na úspěch, vývoz a stárnutí, jak opomíjí básníky, bohy, stromy a ranní mlhu. Jazyk sám o sobě je sdělením. Jazyk ovládá citový život, klišé získávají moc a budí strach. Ale zároveň jsme obklopeni věcmi, které tyto obavy rozptylují – skupinou vrb u potoka, suťovým polem pod pravěkým hradištěm, dotykem dřeva, lidovým ornamentem, vším tím, co jsme si již sami pro sebe našli a s čím občas zapomínáme pracovat.“
- str. 199 -
„Sami sobě se občas ztratíme a říkáme tomu ´krize smyslu života´. Kam a odkud jdeme?“
Cílek Václav: Makom kniha míst. Nakladatelství Dokořán, Praha, 2007.