Krvavá tlačenka, zábradlí a květiny

Návštěvník, který přišel do Domu umění někdy v druhé polovině 70. let, musel být překvapen. Vznešený slavnostní bílý interiér s krásnou hrou světel a stínů oblouků a klenutí stropů, naleštěná mramorová podlaha, výrazné černé kované mříže a zábradlí, až tajemně svítící skleněná osvětlovací tělesa, všude pokojové rostliny a lesklé chromované stojací lampy. Jaký to byl kontrast k šedému nevzhlednému městu. Dům umění byl pýchou socialistické kultury, jakýmsi jejím svatostánkem, kterým měla tehdejší moc demonstrovat svou kulturnost a péči o památky a umění. V prostoru nemohla být umístěna funkční osvětlovací tělesa, účelné zábradlí, provozuschopná podlaha atd. Ne, světla byla originální práce významného skláře Oldřicha Víznera, stejně tak zábradlí a mříže jsou rukodělnou tvorbou kovářského mistra Alfreda Habermanna. Ojedinělou atmosféru prostoru Domu umění zkrášlovaly přítomné zelené rostliny a naleštěná mramorová podlaha. Nehledělo se tolik na to, že zajímavá výtvarně pojednaná skleněná masa osvětlovacích těles nebyla schopna posvítit na vystavené exponáty, že jim dokonce zabírala místo, že svítila návštěvníkům do očí, podobně zábradlí moc ničemu nezabraňovalo, ale s mřížemi upoutávaly pozornost návštěvníka více než vystavené obrazy...

Návštěva výstavy nebo koncertu v opavském svatostánku kultury a umění byla vždy výjimečnou zkušeností, která dávala zapomenout na marasmus života v socialistickém Československu. Tak to alespoň kdysi mohl vnímat naivní mladý člověk neschopný odstupu   a nezávislého úsudku. Dnes už není těžké vidět v někdejším obraze Domu umění faleš             a pokrytectví tehdejší doby. Na jedné straně výrazná ostrakizace všeho jiného, svobodného, trochu vybočujícího, na straně druhé demonstrativní předvádění zájmu a péče o umění, alespoň o jeho povolenou, tedy nezávadnou část. V zájmu spravedlnosti nutno říci, že i tehdy v době tuhého socialismu se v opavském Domě umění  mezi převládajícími prezentacemi angažovaného a regionálního umění podařilo uskutečnit tu a tam hodnotnou zajímavou výstavu nebo koncert, a to lidmi, kteří byli přímou součástí tehdejšího establishmentu, kteří dobu tvořili, kteří se podíleli na její atmosféře.

Tento poněkud delší úvod může naznačit kontext, ve kterém je možno vnitřní architektonické a funkční prvky v Domě umění vnímat. I když na druhou stranu pozorujeme, že ony socialistické symboly  mající tehdy schopnost produkovat silné negativní emoce, dnes rychle ztrácejí na své životnosti. Proto můžeme s překvapením v Porubě objevovat zajímavou architekturu, příjemný prostor k bydlení, proto jsme rekonstruovali bývalé havířovské kino se zachováním všech charakteristických znaků budovatelského stylu… Bylo by jistě zajímavé zafixovat stav interiéru Domu umění jako zvláštní a poněkud bizarní dokument a produkt společnosti a její doby. Asi by se nám v něm už nedělalo nevolno, politické významy, které byly kdysi tak silně přítomny, se vytrácejí… Z praktického hlediska je ale asi těžké najít uplatnění takového prostoru, který se snad nemůže stát jen muzeem samým o sobě. Bylo by dnes možné v tom bizarním prostoru s naleštěnými podlahami, všemi rostlinami, svítidly, stojacími lampami, charakteristickými mřížemi a zábradlím vnímat  výtvarné umění, hudbu atd.? Necítili by se návštěvníci takového prostoru, jakoby účinkovali v nějaké podivné, groteskně absurdní divadelní hře?  Skutečnost je ale trochu jiná. Podlahy mají už svou mírnou patinu, tolik se nelesknou, pokojová zeleň v Domě umění dávno není a taky osvětlení a mobiliář jsou zcela vyměněné. Zábradlí a mříže ale zůstávají. Neplánovaně vzniklo jakési torzo prostoru kdysi důsledně koncipovaného jako gesamtkunstwerk. Podle všech dostupných informací se v interiéru Domu umění neplánují další změny ani při  větší rekonstrukci objektu chystané na příští rok. Nedochází k podcenění situace? Mobiliář Domu umění, osvětlení, zábradlí, podlahy a celý interiér se  řeší, zdá se, vícekolejně, neintegrálně, otázkou interiéru, toho, co kdysi bylo tak demonstrativní a komplexní, se nyní nikdo koncepčně nezabývá…

Z desetileté zkušenosti provozování Domu umění mohu dosvědčit, že snad úplně všichni vystavující výtvarníci existenci zábradlí a mříží kritizovali, expresivita  a dominance těchto prvků byla snad úplně vždy ke škodě výstavy, koncertu, performance či jiné činnosti. Stanislav Kolíbal se chystal před svou plánovanou výstavou v roce 1999 sádrokartonem provizorně zábradlí zakrýt, Stano Filko začal sám o své vůli zábradlí přetírat bílou barvou, aby tolik „neřvalo“… Krvavá tlačenka mramorových podlah taky nebyla zrovna ideálním podlahovým vzorem vhodným pro prezentaci moderního vizuálního umění. V období působení Bludného kamene v Domě umění v Opavě /1999-2008/ nenastala nikdy vhodná situace ke komplexnímu řešení interiéru. Město nemělo vůbec zájem cokoli významnějšího kolem Domu umění řešit. V té době ale došlo k  podstatnému porušení jednoty architektonickovýtvarného prostoru demontáží světel Oldřicha Víznera. Ještě instalovaná světla byla nafotografována a po deinstalaci uložena do sklepního depozitáře. Bylo tak učiněno v souladu s vyhláškou, ale proti vůli odborného pracovníka Státního památkového ústavu. Touha zbavit se nefunkčního osvětlení, které navíc zabíralo prostor exponátům, byla veliká. Další rok měla následovat demontáž kovaného zábradlí. To ale náhle dostal Dům umění pro svou výstavní činnost poloviční dotaci, jeho zájem se tak nechtěně musel ubírat jiným směrem a nikdy později již na někdejší aktivitu  nebylo navázáno… Krvavá tlačenka, zábradlí a květiny, co na to říkají Hulec a Špička?