Technická památka Popelkou
Autor: o.s.Za Opavu - Kateřina Skalíková <kontakt(at)zaopavu.cz>, Téma: Městské prostředí, Vydáno dne: 29. 08. 2011
U příležitosti Dne bez aut, akce připravované magistrátem města a dalšími organizacemi na 22. září, občanské sdružení Za Opavu opět zajistí otevření významné technické památky měnírny elektrického proudu, jakožto pozůstatku tramvajové dopravy v Opavě. Této nenápadné stavbě stojící ve vnitrobloku mezi Horním náměstí a Popskou hrozila demolice na základě záměru developera, jež stále uvažuje s výstavbou obchodního centra právě v těchto místech. Protože záměr trvá, hrozí i demolování stavby, jak se to stalo i jiným technickým památkám, u nichž je snadnější nepochopit jejich význam a nevážit si jejich historické hodnoty než je tomu například u veřejných budov či církevních staveb.
V nedávné době byl na základě jiného developerského záměru demolován areál městské tržnice na ulici Nákladní (bývalá tkalcovská továrna), také část pivovaru v centru města a připravuje se i demolice bývalé mlékárny na Krnovské ulici, jež má ustoupit stavbě kruhového objezdu a benzinky. A další technické památky chátrají - jedná se například o rozsáhlou budovu Karnoly či vodárenskoui věž na východním nádraží.
Proč je u nás stále technická památka Popelkou? Proč není často doceněn její význam a historická hodnota než je tomu zvykem u veřejných a církevních staveb? Važme si více režných stěn a štíhlých komínů tvořících siluety měst, považujme je právem za jejich dominanty, za plnohodnotnou součást prostředí, jehož cena s jejich existencí může jenom narůstat.
„Před více jak sto lety se v Praze uskutečnila velká demolice, zvaná pražská asanace. Tedy kompletní zbourání jedné čtvrti – Židovského města. Tehdy jedna z největších demolic měla zasáhnout území o rozloze devíti hektarů, zastavěné neuvěřitelným počtem šesti set středověkých domů. Za oběť měly padnout všechny stavby včetně synagog. A tak se také stalo. Nakonec zůstalo uchráněno pouze šest synagog, židovská radnice a hřbitov. Vše ostatní bylo zbouráno a srovnáno se zemí. Labyrint uliček, domků, dílen a obchodů s bídným hygienickým vybavením, s bídnou infrastrukturou. Domy nezdravé, přeplněné obyvateli. Domy románské či gotické. Během pouhých dvou let 1895 a 1896 jich byla většina zbourána. Nejspíš se tomu nikdo nepodivoval, tedy kromě těch, kteří v domech bydleli. Nejspíš jen několik podivínů milujících historii zvedalo tehdy svůj slabý hlas. Na uprázdněném prostoru vyrostly výstavní paláce a činžovní domy podle francouzského vzoru v tehdy módním eklektickém slohu. Domy napodobující tu gotiku, tu renesanci, tu sloh byzantský. Domy připomínající ornamentikou fasád narozeninový dort ozdobený šlehačkou.
V nedávné době byl na základě jiného developerského záměru demolován areál městské tržnice na ulici Nákladní (bývalá tkalcovská továrna), také část pivovaru v centru města a připravuje se i demolice bývalé mlékárny na Krnovské ulici, jež má ustoupit stavbě kruhového objezdu a benzinky. A další technické památky chátrají - jedná se například o rozsáhlou budovu Karnoly či vodárenskoui věž na východním nádraží.
Proč je u nás stále technická památka Popelkou? Proč není často doceněn její význam a historická hodnota než je tomu zvykem u veřejných a církevních staveb? Važme si více režných stěn a štíhlých komínů tvořících siluety měst, považujme je právem za jejich dominanty, za plnohodnotnou součást prostředí, jehož cena s jejich existencí může jenom narůstat.
„Před více jak sto lety se v Praze uskutečnila velká demolice, zvaná pražská asanace. Tedy kompletní zbourání jedné čtvrti – Židovského města. Tehdy jedna z největších demolic měla zasáhnout území o rozloze devíti hektarů, zastavěné neuvěřitelným počtem šesti set středověkých domů. Za oběť měly padnout všechny stavby včetně synagog. A tak se také stalo. Nakonec zůstalo uchráněno pouze šest synagog, židovská radnice a hřbitov. Vše ostatní bylo zbouráno a srovnáno se zemí. Labyrint uliček, domků, dílen a obchodů s bídným hygienickým vybavením, s bídnou infrastrukturou. Domy nezdravé, přeplněné obyvateli. Domy románské či gotické. Během pouhých dvou let 1895 a 1896 jich byla většina zbourána. Nejspíš se tomu nikdo nepodivoval, tedy kromě těch, kteří v domech bydleli. Nejspíš jen několik podivínů milujících historii zvedalo tehdy svůj slabý hlas. Na uprázdněném prostoru vyrostly výstavní paláce a činžovní domy podle francouzského vzoru v tehdy módním eklektickém slohu. Domy napodobující tu gotiku, tu renesanci, tu sloh byzantský. Domy připomínající ornamentikou fasád narozeninový dort ozdobený šlehačkou. Pamatuji si, jak jsme se těmto domům se svými spolužáky před nějakými třiceti lety posmívali. Byly pro nás naprostým výsměchem architektury. Pro nás, kteří jsme byli oslněni meziválečným funkcionalismem a pro které každý ornament na fasádě byl smrtelný hřích. Dnes už jsem shovívavější. Myslím, že by už jen těžko někoho napadlo takové domy zbourat. (I když najdou … najdou se tací v každé době …). Naopak. V těchto domech, které tak dokonale dokumentují pohled na to, co se považovalo za hezké na přelomu 19. a 20. století, jsou ty nejluxusnější obchody a bydlet zde znamená mít dobrou adresu a velmi komfortní prostor pro obývání. Nemusí se nám takové domy líbit, ale nelze jim upřít řemeslnou pečlivost a estetiku odpovídající době vzniku.
Kdesi ve sklepeních těchto domů najdeme románské sloupy a gotické klenby. Napadlo by někoho v dnešní době zbourat středověký dům? I největší ignorant chápe, že jde o cosi vzácného, o dědictví, které nás řadí mezi země obývané po staletí vyspělou kulturou. ( I když … najdou se tací …). Nicméně rozpaky nad zbouráním Židovského města, rozpaky nad velkou pražskou asanací zůstaly podnes.
Posun ve vnímání historické památky se mění s každým časovým úsekem. Před rokem byl národní kulturní památkou prohlášen bývalý obchodní dům Máj na Národní třídě. Byl postaven v sedmdesátém pátém roce minulého století a už nyní je vnímán jako něco, co je dobré zachovat nedotčené pro budoucí generace. Nutno ovšem poznamenat, že obchodní dům Máj od architektů Rajnyše, Eislera a Masáka nelze srovnávat s obchodními domy typu Lidl či Kaufland. Ale samotná skutečnost, že se dokážeme dívat na současnou architekturu jako na to, co je k zachování určeno, je velikým posunem kupředu v myšlení společnosti. Doba od realizace stavby k jejímu zhodnocení a ocenění se zkracuje.
Jinak je tomu s industriální architekturou. V povědomí většiny jde o nevzhledné, většinou cihlové či betonové stavby, na pohled oprýskané a utrápené. Stavby, které jsou vhodné k jediné věci – ke zbourání. Jistou vinu na tom nese i skutečnost, že po změně výroby a po jiné orientaci v naší zemi po roce 1989 zůstalo velké množství průmyslových staveb opuštěných, prázdných. Také jejich užívání v době, kdy sloužily svému účelu, zanechalo v myslích mnohých pocit všednosti. Není to kostel, kam chodíme komunikovat s Bohem či si prohlížet památky, není to turisticky atraktivní stavba, pro kterou stojí za to naložit rodinku do auta a vyrazit na nedělní výlet. Tovární hala je místo určené k práci, většinou fyzicky náročné, k práci, která se může mnohým stát zlem otravujícím každý den. Fabrika prázdná, vystěhovaná, se jen obtížně v očích těch, kteří do ní nahlédnou, stává místem, ve kterém může vzniknout něco zajímavého či přitažlivého.
Úhel pohledu na to, co je cenné a co je bezcenné, se s léty mění. Nevím podle jakého koeficientu, ale vím, že rychlost se stále zvětšuje. Středověké domky Židovského města by dnes znamenaly neskutečné bohatství pro Prahu a její atraktivnost by se ještě znásobila. A to nemluvím o významu historickém a uměleckém. Leč doba, která přinesla zánik téhle čtvrti, nerozpoznávala význam a jedinečnost. Dnes, kdykoliv probíhají ve staré části Prahy nějaké výkopové práce, je každý fragment nalezeného kamenného zdiva, objeveného pod dlážděním vozovky, oslavován jako převzácný dar. Domy postavené na zbořeništi už ale také pevně zakotvily v mozaice Prahy, už se také staly památkami. I ty se dokázaly obhájit. Přes veškeré výhrady nesou v sobě historickou i řemeslnou hodnotu. Potká takový osud také obchodní centrum postavené na místě zbourané továrny? Bude na něm jednou cedulka KULTURNÍ PAMÁTKA?
Zbourání industriálních staveb je dnes vnímáno jako přirozený posun ve vývoji měst a hlasy, které se zvedají na jejich záchranu, jsou považovány za hlasy blouznivců. Nicméně to, co dnes zbouráme bez sebemenších výčitek svědomí, bude vyvolávat za pár let pocity trapnosti a studu. Alespoň u těch, kteří mají svědomí a kterým tato osudová chyba dojde.
Kvalitní stavba ze začátku minulého století může být sebevíce poškozena provozem a bídnou údržbou, ale přesto má svůj půvab a stálou hodnotu. Většinou stačí málo k tomu, aby se zaskvěla v nečekané kráse. Konstrukce obchodních center nemají architekturu žádnou už dnes a stárnout nebudou do krásy. Stárnout budou do nevzhledných a nepoužitelných objektů spějících k demontáži, bude-li na to mít ovšem někdo peníze. Velmi krátkodobé. Velmi krátkozraké. Velmi nepěkné vyhlídky. Továrna Leopolda Schifauera v Klatovech bude chybět. Uvidíte.“
Zdroj: Václav Fiala, Co nám zbořili – od továrny k supermarketu, 2010, st. 99-101
Pozn.
Začátkem roku 2007 byl v Klatovech zbořen areál Škodovky a na ploše sedmi hektarů vznikly hypermarkety. S likvidací všech továrních budov zanikly i stavby původní Schifauerovy strojírny. Mnoho občanů města projevilo veřejně svůj nesouhlas jak s demolicí areálu, tak s projektem majitele pozemku vybudovat v sousedství historického středu města rozsáhlé nákupní centrum. Majitel tehdy občanským prosbám neustoupil, stejně tak jako drtivá většina městských zastupitelů. Autor zde popisuje celou kauzu a dokumentuje postoje a názory mnoha občanů a odborníků. Velká část knihy je věnovaná historii Schifauerovy továrny a je doplněna strhujícím rozhovorem s Richardem Schifauerem, kterému v době, kdy byla rodině továrna sebrána, bylo třináct let. Kauza "klatovské Škodovky" je modelovým příběhem jaké se v posledních letech odehrávají ve většině měst.