Václav Cílek - Archeus

Autor: o.s.Za Opavu - Kateřina Skalíková <kontakt(at)zaopavu.cz>, Téma: Myšlenky jiných, Vydáno dne: 26. 02. 2013

Václav Cílek (1955)

Václav Cílek se narodil v Brně-Židenicích. Je českým geologem a klimatologem, spisovatelem, filosofem, překladatelem základních taoistických (zenových) textů a popularizátor vědy. Střední školu studoval také v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. V letech 1980-1990 pracoval v Hornickém ústavu Akademie věd ČR. Od roku 1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a v letech 1994-2001 pak na částečný úvazek v Centru teoretických studií. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR. Přestože se ve své práci zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Václav Cílek publikoval asi 300 odborných článků, kolem 400 esejů a spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech. Publikuje např. ve Vesmíru, v Respektu, v Britských listech atd. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 (cena za literární eseje). V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí "za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie".

catalog/pokryvala/

„Jak říká americký sociolog D. Brooks: ještě jsem nepotkal člověka, který by se stal se zvyšujícím se příjmem lepší (tzv. příjmová anamnéza). S úspěchem se stáváme soběstační, a proto oddělení. S věcmi můžeme zacházet, aniž bychom se starali o jejich duše. Zvířata můžeme zabíjet bez starostí o důstojný klid jejich životů, stromy můžeme přesazovat z kontinentu na kontinent bez zájmu o jejich osamění. Dlouho to trvá, než se v půdě spřátelí kořeny, houby a bakterie. Ale i naši mrtví se jen těžko smiřují s neznámými druhy rostlin. Mrtví jsou tradicionalisté a člověk jim jen těžko vysvětluje, že časy se mění. Oni se dívají dozadu, a pokud něco uznají, tak je to snad jen mávnutí perutě anděla změn kormoutícího vodu.“

(10)

„Je lépe pracovat na svém vyprázdnění než na svém naplnění.“

(14)

„Postavil jsi most ostrý jako břitva, aby tvoji služebníci mohli k tobě přijít. Nech nás stát stranou, a přejdi sám, máš-li odvahu, Bože.“

(Kaygusuz Abdal)

(24)

„Jednou mi kdosi řekl, že správný postoj je postoj úcty: možná to pravda je a možná není, ale respektuji tě.“

(34)

„Jsem pravověrný, modlím se za vzkříšení těla a jsem jist, že člověk najde svou svatou zemi tam, kde poprvé lezl po podlaze.“

(W.B.Yeats)

(38)

„Poezie je nejpřesnější věda, jak popsat lidské city.“

(60)

Domácímu skřítku

Ty tajný ochránce mé střechy, dobrý skřítku,

ty domovníčku náš, mám k tobě prosbu dnes:

chraň skromný domek můj, mé políčko i les,

můj zanedbaný sad, v něm každý strom i snítku!

Nechť polím neškodí vztek větrů podzimních,

ni nebezpečný chlad už pozdě spadlé vláhy,

dbej, aby pokryl včas a záhy

žír polí blahodějný sníh!

Jaks chránil předky mé, buď přízniv i nám živým,

Strach nažeň nočním zlodějům

A před pohledem nevraživým

Mou chraň rodinu, můj klidný, šťastný dům!

Kol něho obcházej a střez jej bdělou hlídkou,

Chraň líp můj milý sad než jeho vetchý plot,

břeh miluj zelený těch rozespalých vod,

bdi nad zahrádkou mou i nad besídkou!

Měj rád i chlumy kol, kam zříš mne chodívat,

i louku, jíž se z toulek vracím,

i šumných klenů krov i lípy stín a chlad:

jsouť přáteli mým inspiracím.

(76-77)

„V Sahelu jsem měl pocit, že kultura je hluboká studně, ke které vždy znovu přicházejí lidé. Podzemní, živá voda. Je to něco, co vždy bylo, co bude existovat, dokud budou žít lidé.“

(115)

„Co se člověk neplahočí, než o všechno přijde.“

(slovanské přísloví)

„Lépe vidím to, co mizí. To, co se teprve rodí, je rozptýlené a nesemknuté.“

(136)

„Kdyby Alláh chtěl, tak udělá jeden národ, ale on jich vytvořil mnoho, aby se mohly předhánět v dobrém.“

(Korán)

(137)

"Jediná volnost, kterou máme, je rychlost a pečlivost, s jakou informaci vyhodnotíme a zvážíme. Je rozdíl mez tím do pasti vběhnout nebo vstoupit."

(164)

„Reich postuluje:

lidstvo je biologicky nemocné
politika je iracionální společenský výraz této nemoci
cokoliv se ve společenském životě děje, je určováno strukturou společnosti.“

(182)

„Na jednom místě Reich píše: „O zvířatech říkáme, že nemají inteligenci, ale jen instinkty, nemají kulturu, ale jen základní nutkání a hnací síly, žádné hodnoty, ale materiální potřeby. To je přesná charakteristika člověka, který v životě chce jen vydělat peníze.“

(185)

„Co když je hlavní smysl politiky v tom, že zpočátku ukazuje, kým je ve skutečnosti kus našeho rozporuplného já, a pak tento obraz karikuje jako čert, který vytvářel člověka, a vyšla mu z toho opice?“

(186)

„Je většinou příjemné nechat věci odpočívat a jen čekat, zda se vrátí. Některé se vrací něžně jako rorýsi, jiné jako kus klacku vržený australským domorodcem.“

(186)

„V teplé části roku počínaje koncem dubna a konče říjnem se pak cyklicky a v různém pořadí odehrává jaro.léto a podzim. Dlouhodobá předpověď je stále obtížnější a také často čteme, že podobné počasí nikdo nepředpokládal. Již předem hledám v novinách větu:“Experti jsou zaskočeni vývojem situace.“ Nalézám ji však nejenom v klimatologii, ale také v politice a ekonomice. Celková rozkolísanost a nepředpověditelnost se stávají určující charakteristikou našeho světa. Kdybych byl Sibyla nebo Pýthie, tak to zabalím a jdu si hledat jednodušší zaměstnání.“

(199)

„Lidé najednou mají zájem ne snad jenom o místní historii, ale spíš o místního genia loci. Čím víc byl ztracen, tím usilovněji je kříšen. Myslím, že nejaktivnější jsou sudetští Němci. Karel Stein vztyčuje polámané kříže, občanská sdružení opravují kapličky a v Kouřimi věnovala jedna německá rodina své životní úspory na opravu zvonice. Duše regionů se probouzejí. Myslím si, že s Českou republikou se to má jako s celou Evropou, a jen doufám, že ten český orchestr regionů či evropský orchestr národů nebude hrát jenom heavy metal. Nejsme sami, kdo hledá svoji duši – Němci, Angličané, či Slováci se snaží sebe definovat ať již vlastní tradicí, nebo nepřátelstvím vůči tomu, čím nejsou. A podle toho, co jsem viděl, bych řekl, že nejvíc navazujeme na situaci české společnosti 80. a 90. let předminulého století s její malostí, opatrným nadšením, oprávněnou sebedůvěrou, místními spolky a grűnderovským kapitalismem. Těžko se v tom žije, ale je to pozoruhodná doba, která dokonce dodává jistou naději.“

(210)

„V této Evropě začínají udávat tón nikoliv politici a úředníci, ale komunity. Dvě zázračná slůvka spjatá s komunitou budoucnosti: je aktivní a zodpovědná, což zní téměř jako volební program, ale přesto to je pravda.“

(214)

„Česká vize

Jako první a hlavní hodnotu vidím přiměřenost – Sofrosyné, a v ní je skoro všechno: schopnost rozumně brát, moc neutrácet, vracet lidem i přírodě, co člověk dostal, žít tak, aby člověk viděl kus minulosti a měl ponětí o budoucnosti.

Jako druhou hodnotu vnímám starost o půdu, protože to je hlavní stroj všech rozvinutých civilizací, odtud vyšla Evropa, Amerika i Čína. Je to továrna na potraviny, která třeba v Číně nebo u nás u Znojma či Kutné Hory pracuje šest tisíc let. Déle než soustruh či automobil.

Třetí hodnota má něco společného s tím, aby fungovala krása, ale může to být i krása nezjevná, o které víme, že je silnější než krása zjevená. Kerouac sice napsal, že „živly jsou bohudík v pořádku, to jen člověk se má mít na pozoru, zatímco vesluje peklem.“ Jenže ono to vypadá, že živly v úplném pořádku nejsou.

Domníváme se, že máme svůj život ve svých rukách a že když dokážeme formulovat rozumné cíle a přesvědčit o nich ostatní, nastane nějaká forma ráje.

Ve skutečnosti s dávnými Řeky věřím, že jsou období, kdy převládá slučující Eros, a jiná, když přichází jeho blíženec rozlučující Chaos. A obojí je božského původu. Základní rámec je pak nejspíš dán nutností Ananké. Naše divoké já bude stejně vycházet v noci na lesní mýtiny.

Jenže i v rámci osudu daného zemi či krajině je něco, co bychom měli pevně držet v rukou. Je to potravinová a energetická bezpečnost, vymahatelnost práva a střed vlastní bytosti, který souvisí s horninami, rostlinami, vodou a také hvězdami.“

(267)

Václav Cílek, Archeus, Praha: Dokořán, 2010, ISBN 978-80-7363-290-8.