Pomůžeme radkovské aleji
Autor: o.s.Za Opavu - Tomďż˝ Skalďż˝k <skalik(at)zaopavu.cz>, Téma: Historie krajiny Opavska, Vydáno dne: 14. 08. 2013
V sobotu a neděli 17. - 18. 8. 2013 budeme společně se členy o. s. Radkov a místními dobrovolníky ošetřovat a hnojit stromy v lipové aleji mezi Radkovem a Dubovou na Vítkovsku. Chceme tak přispět k zachování tohoto významného a v kraji ojedinělého krajinotvorného stromořadí.
Aktuálně proběhla zpáva o našich snahách také v jiných médiích. Zde jsou odkazy na některé z nich:Související články jinde:
Dobrovolníci zachraňují historickou radkovskou alej (14. 8. 2013 - opavsky.denik.cz)
Vzácná lipová alej má namále. K přežití jí mají pomoci i „tabletky“ (10. 8. 2013 - idnes)
Unikátní radkovské aleji hrozí zánik (18. 7. 2013 - opava.5plus2.cz)
Další část článku níže je určena všem, kteří rádi čtou příběhy, zvláště ty o stromech...
Příběh radkovské aleje
"Podivuhodná místa jsou skryta těm, kteří v nich žijí. Krása a jedinečnost je zastřena. Dennodenní kontakt přináší všednost, kouzlo se stává samozřejmostí. Teprve cizí kraje a místa, kam vstupujeme poprvé, nás oslovují svou výjimečností na první pohled a přinášejí nám zkušenosti a dojmy, které si z cest přinášíme v sobě jako nejcennější poklady."
Obě úvodní úvahy – zkušenosti fiktivního cestovatele a místního rodáka, vyslovené k otázce krásy krajiny a místa, jsou protichůdné jen zdánlivě. Naopak, oba se na věc dívají jiným pohledem, vystihují vždy část celku a navzájem se doplňují.
Za poslední autobusovou zastávkou u hasičské zbrojnice v Radkově cesta prudce zahýbá doprava. První mohutné kmeny po levé straně lemují mramorový křížek a Radkov se loučí s těmi, kdo míří dál. Cesta se zužuje a z obou stran ji svírá stromořadí stejně tak bizarní, jako podivuhodné. Vykotlané kmeny staletých lip v pravidelných rozestupech utvářejí po obou stranách stěnu a ochranný val cestě, která pozvolna stoupá do kopce až k horizontu. Míjíme první stromy. Jejich mohutné větve se naklání všemi směry a listoví vytváří nad námi klenbu zeleně. Nejstarší jedinci jsou v aleji od jejího založení již více než sto osmdesát let. Při pohledu na jejich oválné kmeny, plné dutin, trhlin a ran, a přitom silné a sebevědomé, jak stojí pevně na svém místě, zakusujíce své kořeny do asfaltu cesty, se neubráníme pocitu, že se setkáváme s někým. Nejsou to jen tak ledajaké stromy, kdo střeží naši cestu alejí. Téměř hmatatelně můžeme vnímat přítomnost něčeho zvláštního někde kolem, co vyvěrá z hloubi země společně s kořeny, skrývá se v popraskané kůře kmenů, v neproniknutelných bambulích rozsochatých větví, v mihotavých stínech a šumu jejich listoví, co poletuje od stromu ke stromu a provází nás nejen prostorem od jednoho konce aleje k druhému, ale také časem, od dob, kdy zde byla jen holá pláň, až k dnešku.
V těch dnech, kdy byla cesta ještě bez stromů, museli cestující projíždět otevřenou krajinou přes kopec nechráněni, vystaveni nepřízni osudu a počasí. Aniž by měli na vybranou, byli ohýbáni větrem jako klasy obilí na vedlejším poli. Slunce jim pálilo do zad a kamení pod nohama bylo horké jako řeřavé uhlíky. Déšť a kroupy na ně útočily zpříma a bez okolků. A v zimě dostoupilo jejich utrpení vrcholu, když ze sněhem zaváté cesty sešli a zapadli do hluboké návěje.
Lipová alej spojující Radkov s Dubovou byla založena jako stromořadí lemující po obou stranách starou kočárovou cestu z obce Radkov do zámku v Dubové. Mladé lípy byly několik let před tím předpěstovány v zámeckém statku a pečlivě vybrány tak, aby splnily, k čemu byly předurčeny. Dva i tři kmínky byly vysázeny těsně vedle sebe, aby se srostly v jeden. Více než osmdesát takových kmenů pak utvořilo spojnici mezi obcemi – koridor, kudy je možné projet bezpečně tam i zpět ve sněhu, v mlze i sluneční výhni.
V průběhu historie se svět kolem aleje změnil. Přešla přes ni období sucha i silné vichry, projely armády několika válek. Stromořadím dnes kočáry a koňské povozy projíždějí jen mimořádně. Skrz úzkou alej se v dnešní době z obou stran derou osobní automobily, autobusy a někdy se doslova prodírají kamiony. Na kmenech stromů, které se chtě nechtě nemohou rozestoupit víc doširoka je vidět, jak potřeba širší komunikace (jak dnes říkáme cestám) alej pomalu zabíjí. Někteří z řidičů rychlých aut a velkých nákladních vozů by možná místo stromů rádi viděli širokou víceproudou cestu, na jaké jsou zvyklí mimo radkovskou alej. Neuvědomují si přitom paradox, že čím širší cesta je, tím méně komunikace nabízí. Na dálnici nevnímáme krajinu, protijedoucí auta a řidiče kolem sebe, náš pohled je zúžen až k hranici vnímání. Cesta přes radkovskou alej je naopak pravým komunikačním kanálem. Každý, kdo tudy někdy projížděl, to zná. Už z dálky, ještě v obci vzrůstá v každém napětí a příprava na průjezd stromořadím. Objevují se dotazy: Projedu dnes bez zastavení? Nepotkám v nejužším místě protijedoucí auto? Nevyběhne z poza některého stromu srna? Pak přijede okamžik odhalení, alej je volná, mohu vjet. Najednou se na horizontu vynořují světla a kabina vozu. Díváme se na sebe s protijedoucím řidičem a odhadujeme navzájem, kdo z koho bude dřív u výhybky a uhne druhému stranou. Přitom, jak se míjíme, se usmějeme a kývneme na sebe, jako že je vše v pořádku a cesta pokračuje dál. Denně se zde odehrají setkání a výměna informací, jako nikde jinde. A to i mezi zcela neznámými lidmi a řidiči, kteří mezi sebou zdánlivě neprohodí ani slovo. Alej nám tak dává prožít, že na cestě nejsme sami.
Stejně jako v předchozích staletích i dnes alejí procházejí lidé, kteří žijí na jejich obou koncích. Potkávají se a míjí mezi stromy, anebo jen se stromy samotnými. Kdo tudy chodí často a má smysly otevřené, může být překvapen proměnlivostí a neopakovatelností dojmů, které alej nabízí. Zažil jsem alej na jaře, kdy z rozpraskaných kmenů s novou nadějí raší mladé zelené lístky a vzbuzují radost, že se opět i letos cesta mezi Dubovou a Radkovem zazelená. V létě jsem byl překvapený, kolik vlažného vzduchu a kolik stínu pro mě alej má. Na podzim jsem se brodil šumícím mořem listí a pozoroval, jak poslední z nich opadávají z těch nejsilnějších stromů. V zimě jsem byl očarován mohutností námrazy, která se na větvích utváří i závějemi sněhu, které kolem kmenů ve spolupráci s neutuchajícím větrem tvoří prapodivné prohlubně. Z rána jsem se vnořoval do mlžného nekonečna, aby se přede mnou krok za krokem vynořovaly neskutečné děsivé útvary větví. Jindy po rozbřesku mě zastihlo slunce mezi stromy, jak němě pozoruji zkracující se stíny začínajícího dne. Vprostřed noci jsem míjel temné siluety vstříc lampě na horizontu, která svítí nad vchodem do zámku a je vidět přímkou na ose aleje málem z Radkova. Slyšel jsem hukot větru ve větvích i jejich praskání pod nápory sněhu, slyšel jsem zpěv a křik ptáků v korunách i neskutečné zvonění, jak padaly kusy ledu v jiskrném holomraze dolů na cestu. Slyšel jsem bzukot včel, cítil vůni lipových květů. Poznal jsem, jak stromy žijí a rozpoznal jsem hned to prázdné místo, když některý z nich zemřel, padl k zemi a do několika dnů zmizel.
V radkovské aleji už to tak chodí, že jakmile některý strom nebo jen větev dožije, padne k zemi, je záhy zpracován na palivové dříví. Prastarému dřevu je tak vzdána čest být k užitku do poslední třísky, je mu dává možnost být využit do konečné chvíle.
V posledních letech se tak stává stále častěji. V aleji se objevují volná místa a staré stromy se stále více naklánějí ke svému zániku. S každým dalším koncem přichází také možnost nového začátku. Volná místa, otvory ve stromořadí, vybízejí k aktivitě, volají po doplnění, jsou otevřenými možnostmi, jak a kde se zapojit do díla a pomoci aleji doplnit síly. Je to příběh, který vyprávějí stromy, cesta a lidé mezi nimi. Odehrává se již tak dlouho, že se někomu třeba začíná zdát samozřejmý a někomu jinému zase zázračný. Jsme různí, a tak i naše pohledy na stromořadí a skrze něj, jsou různé. Radkovská alej je však pouze jedna. Její existence není samozřejmá, ani zázračná, ale je na nás, bude-li mít pokračování.
V Radkově dne 7. 8. 2013.
Tomáš Skalík