Max Dvoøák (1874-1921)
Max Dvoøák se narodil 14.èervna 1874 v Roudnici nad Labem jako syn lobkovického knihovníka a archiváøe. Dvoøákova rodina pocházela ze starousedlého selského rodu v Rychnovì nad Knìžnou. Archiváøské povolání se dìdilo v rodinì již druhé pokolení. Také Max Dvoøák byl již v mládí urèen otcovým nástupcem. Navštìvoval ve svém rodišti obecnou školu a tamní mìstské reálné gymnázium. Již jako studenta ho zaujal velký zámecký archiv s jeho bohatou knihovnou, kde si zaøídil malou studovnu. Po absolvováni gymnázia v Roudnici studoval ètyøi semestry na filozofické fakultì èeské pražské univerzity, kde byl žákem Jar.Golla, Josefa Emlera a Antonína Rezka. V letech 1895–1897 pokraèoval ve studiích na univerzitì vídeòské. Pracoval hlavnì v Ústavu pro rakouský dìjezpyt. Svým mimoøádným nadáním upozornil Dvoøák brzy na sebe svého profesora Františka Wickhoffa, který na univerzitì pøednášel dìjiny umìní. Vlivem Wickhoffa se zaèal plnì vìnovat dìjinám umìní a v roce 1897 se stal jeho asistentem. Roku 1902 se ucházel o místo profesora na pražské univerzitì, ale marnì. Také jeho žádosti na univerzitì ve Freiburgu ve Švýcarsku nebylo vyhovìno, protože byl Èech. V roce 1909 po smrti Wickhoffa se stal jeho nástupcem na univerzitì ve Vídni a jejím reprezentantem na svìtovém vìdeckém foru. Po válce byl jmenován prezidentem rakouského Památkového úøadu a byl zahrnován i jinými významnými funkcemi. Dvoøák za svého mládí pøestál plicní chorobu a v pozdìjších letech byl stižen bolestivou ledvinovou nemocí. Zaèátkem r.1921 se nadmíru zhoršil jeho zdravotní stav. Krátce na to se zhroutil pøi pøednášce. Až na domluvy svých pøátel se odhodlal 5.února 1921 k návštìvì Hrušovan. Pøi obvyklé besedì si pak pochvaloval, že se cítí lépe a za nìkolik hodin ho našli ležet v bezvìdomí. I pøes okamžitou lékaøskou pomoc zemøel téhož dne 8.února v 17 hodin na mozkovou mrtvici. Dr.Khuen vystrojil 11.února skromnému uèenci okázalý pohøeb. Jeho hrob, nacházející se v Hrušovanech nad Jevišovkou, zdobí krásný ze železa tepaný køíž v rokokovém slohu, který pochází z Rakouska a daroval jej princ František z Lichtenštejna. Hrob je zaøazen do kategorie chránìných památek.
„Památková péèe je historickou disciplínou, která sice používá výsledky øady technických a vìdeckých oborù, ale sama vìdou není. Proto také nemá v podstatì žádnou teorii, ale má svou metodu a orientuje se ve svìtì filozoficky tím, co se nazývá ideou památkové péèe.“
„Nejdùležitìjší úlohou památkové péèe je èinnost smìøující k tomu, aby staré památky zùstaly zachovány.“
„Nejvìtší hodnota památek spoèívá v tom, že není omezena na urèité druhy památek nebo na jistý druh lidí – všem je pøístupný požitek (duchovní požitky jsou vùbec pøístupny všem).“
„Drobné památky vyžadují èasto vìtší ochranu než ty významné.“
„Když se památky svévolnì zmìní, ztrácejí svùj historický význam a mìní se ve velmi nespolehlivé svìdky minulosti.“
„Všechno, co bylo vytvoøeno umìním, je drahocenný produkt a statek dìjinného vývoje, jehož zachování je v zájmu spoleènosti, což ukládá každému jednotlivci, obcím a národùm, církvi a státu, urèité povinnosti. Ty náležejí do okruhu povinností každého vzdìlaného èlovìka.“
„V místì, kde vznikne nutnost podstoupit práce, které se dotknou podstaty a formy památky, musí být bezpodmíneènì vyžádána odborná rada vycházející ze zásad a požadavkù památkové péèe (orgány památkové péèe).“
„Práci na vzhledu mìst je nutné svìøit odborníkùm, kteøí jsou seznámeni s praktickými a estetickými požadavky stavby mìst a se zásadami památkové péèe.“
Dvoøák Max: Katechismus památkové péèe. Národní památkový ústav, Praha, 2004.
Al�b�tina zahrada
Kaple Brumovice
T�chanovice
