Václav Cílek - Krajiny vnitřní a vnější.

„Po roce 1868 se v dopisech anglického básníka Gerarda Manleye Hopkinse začíná stále častěji objevovat slovo „inscape“, tedy výraz pro vnitřní prostor či vnitřní krajinu jako protiklad vnější krajiny neboli „landscape“. Hopkins chápe „inscape velmi hluboce, je to pro něj jakýsi vnitřní vzor či rytmus, způsob, jakým je členěno něco prvotního a tvořivého uvnitř. Báseň vzniká, pokud se vnitřní krajina jeho duše setká s podobně uspořádaným rytmem vnější přírody. V tomto procesu se pak vytváří nová vnitřní krajina. A podobně jako v krajině působí vnější síly, tak i ve vnitřním prostoru nalézáme „instress“ neboli plastickou sílu, která způsobuje, že podoba vnější krajiny se vtiskává do podoby duše. Je to znepokojivý názor – rozhlédněme se a uvažme, jaká krajina nás vytváří?
Téměř ve stejné době, kdy Hopkins uvažoval o vnitřní krajině, byla jihočeskému spisovateli Josefu Holečkovi situace vcelku jasná: krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které žije. Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Staráme-li se o krajinu, tak se věnujeme dvěma činnostem – péči o stromy, vody, petrklíče, brhlíka (jenž-jako veselý tarotový viselec-jediný z ptáků realizoval hermetickou zásadu, že „co je dole, je jako to nahoře“) a také o svoji duši. Tohle všechno se dnes mění, v krajině nežijeme, tou spíš jen projíždíme. Ale i česká příroda samotná – nechána sama sobě – podléhá „džungalizaci“ a vrací se ze stepního do lesního stadia.
Krajina se v 90.letech 20.století stala klíčovým pojmem přírodních, ale i některých humanitních věd. Jednak jsme ji začali v globalizovaném světě plném unifikovaných obchodních center a dálnic ztrácet, jednak jsme si uvědomili, že se něco děje i v naší vnitřní krajině: že abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi – stačí se podívat z okna.“
- předmluva ke knize -

„… Podstatná je jedna věc. Není cesty zpátky. Některé jevy v přírodě mají cyklický charakter – příchody ledových dob, pobřežní eroze a akumulace, obnovování tajgy, přemnožování hlodavců. Jiné situace jsou tady jen jednou a nemají žádné vyzkoušené řešení. Právě v tomto bodě vývoje nejenom české krajiny, ale celého zemského systému se dnes nalézáme.“
- str.20 -

„…Na celém území se do značné míry nevratně (nelze obnovit meandry ani vrátit zastavěnou půdu) podepsal živelný rozvoj a neschopnost uvažovat více než několik let do budoucnosti … Pro nás je – na rozdíl od gotického šlechtice či barokního velmože – obtížné uvažovat 50-100 let do budoucnosti, ale určitá vodítka zde poskytuje zásada trvale udržitelného života a důraz kladený na ochranu vody, půdy a prostoru krajiny. Jinými slovy – jedná se o to, že „zastavovat“ zemi do nekonečna není možné a že vzhledem k možnosti klimatických i sociálních změn je vhodné pamatovat na zadní vrátka, na rezervy, které krajina může poskytnout.“
- str.28 -

„Mnoho problémů ochrany památek, lesa a životního prostředí obecně má svůj psychologický základ. K ničení vesnice a k neuvážené zástavbě měst přispěly v poválečném období životní názory prvních stranických funkcionářů, kteří v mnohých případech pocházeli právě z těch malebných, ale tehdy značně bídných chaloupek a historických domů, jež nenáviděli a snažili se je nahradit něčím jiným. Mnohdy obludný výsledek chátrajících panelových domů na okraji vesnice je dobře znám. Celým urbanismem, architekturou a využíváním krajiny ve 20.století probleskuje jakýsi primitivní neofunkcionalismus, který miluje pravoúhlé říční toky, zarovnaná obrovská pole, ploché střechy a jednoduché, avšak často nelidské geometrické prvky.“
- str.31 -

„…Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí. A něco podobného platí o automobilech – nejenom znečišťují ovzduší, ale hlavně zabírají místo pro lidi nebo pro stromy. To hlavní, co bychom potřebovali, je změna konzumního vzorce chování směrem ke společnosti, jež bude potřebovat míň věcí, a tedy méně energie, a pak bude produkovat méně odpadů. Zatím se však můžeme bránit dalším rozvojem veřejné dopravy a regulací automobilového provozu. V následujícím století budou velká města procházet různými krizemi, na jejichž řešení budou vynakládány miliardy – např. na stavbu dlouhých vodovodních přivaděčů, dálničních obchvatů apod. Je však jednodušší investovat do důstojného a atraktivního života na vesnici, a tím předcházet problémům ve městech. Pomáhat městům se dá také tím, že se postaráme o vesnici.“
- str.33 -

„…Největším nepřítelem městské přírody je sobecký styl plánování města, neurvale uplatňovaná ekonomická nadřazenost bohatých investorů. Příkladů z ČR by se našlo dostatek, ale citujme alespoň Ruth Enis z Izraelského institutu. V letech 1918-1968 vzniklo pro Jeruzalém celkem devět územních plánů. Všechny z nich respektovaly duchovní tradice tohoto mimořádného města. Byly se vědomi toho, že spiritualita města úzce souvisí s tím, jak město zdálky vypadá. Už z panoramatu Jeruzaléma se dal poznat jeho význam. Prakticky se jednalo o vybudování pásu otevřených ploch a zeleně, který by Posvátné město izoloval od rozrůstajících se předměstí. Místo toho si tlak investorů vynutil výstavbu i těsně u hranic historického centra. Urbanista A.Kutcher tento typ územního plánování hodnotil slovy, které mají širší význam: ´Zásadní, obecně sdílené vědomí, že duchovní esence Jeruzaléma je nerozlučně spjata s jeho pohledovou hodnotou, je dnes ignorováno, dokonce se o něm ani neuvažuje. Místo toho se dnes prosazuje nový pohled na Jeruzalém – je to zdroj příjmů, který je nutno využít. Jeho duchovní a vizuální hodnoty jsou komodity, které je nutno prodat.´…“
- str.36 -

„…Celkový dojem z popisu povodně z roku 1890 je velmi blízký novinovým zprávám z let 1997 až 2002, jako by se značná část historie opakovala. Řeka si pamatuje kudy kdysi tekla. Ví, jaké povodí mají její boční údolí, ví, jak se jednotlivé přítoky mohou kombinovat. Bude se vracet do starých koryt bez ohledu na přání lidí a jejich stavby…Zdá se, že náchylnost k povodním roste, a co je horší, že povodně budoucnosti mohou být větší než povodně minulosti. Krajina rychleji odvádí vodu. Je víc vybetonovaných ploch, asfaltové silnice se stále častěji stávají rizikovými povodňovými koryty…V zemědělské krajině zmizely nejenom remízky, meze a vsakovací strouhy, ale stalo se něco možná ještě podstatnějšího. Po letech používání pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv se změnil edafon, to je soubor několika desítek tisíc druhů půdních organismů. Tyto organismy vytvářejí trofickou síť, potravinový řetězec vzájemných vztahů, který je kromě drobných savců, jako je krtek a myš, završován hmyzem a zejména mnoha druhy žížal. Měření ukazují, že značná část srážek se do půdy vsakuje právě žížalími dírami. To je jeden z důvodů, proč se voda na poušti tak neochotně vsakuje a proč na některých pouštích zahyne víc lidí utopením než žízní.
Náprava není jednoduchá a asi ani možná, les nad vsí přes noc nezměníme. Krajinu jsme dlouho proměňovali k vlastní škodě, teď je třeba ji postupně měnit k užitku. Řešení není nutné nijak dlouze hledat. Chce to jen umožnit vodě vsáknout se tam, kde spadla. Chce to víc terasových polí, listnatých stromů, vyčištěné záchytné rybníčky, pestřejší mozaiku krajiny.“
- str.55, 56 -

„…Přehrady jsou schopné zadržet menší povodeň, ale většinou škodí při velkých povodních. Voda je zbožím i nástrojem k výrobě elektřiny či k udržení rekreantů, kteří se rychle zhnusí nad napůl vypuštěnou nádrží s širokým lemem zasychajícího bláta. Vody se nikdo nezbavuje rád, a když už to udělá, tak je obvykle pozdě.“
- str.57 -

„…Skutečné nebezpečí nemusí spočívat v povodni, která udělá škody za třetinu národního důchodu a zabije dvacet lidí, možná ani ne v několikaletém suchu, které nás může vehnat do dlouhodobé, ale snesitelné stagnace. Skutečné nebezpečí, které může na desetiletí (jako bychom to historicky neznali) rozvrátit celý národ, přichází ze sféry politiky a ekonomie. Nestarat se o věci veřejné, o správný chod institucí, to vytváří pro budoucnost nejméně stejné riziko, jako kdybychom ignorovali nebezpečí další vodní pohromy.“
- str.62 -

„…Situace u nás se spíš podobá dohánění problémů, které již nastaly. Když jsem si chtěl přečíst jednu z nejvýznamnějších klimatických studií – Acacia Report – vypracovanou na východoanglické univerzitě pro Evropskou komisi, zjistil jsem, že neexistuje ani v jedné české knihovně. Myslím, že to je tím, že úřady mají pocit, že svých starostí mají i bez podobných studií dost, a politici uvažují v krátkých termínech svého volebního období. ´Problémy budeme řešit, až nastanou!´ někdy říkají. Navíc slovo ´prognóza´ získalo v posledních letech podezřelý nádech.“
- str.63 -

„Záměrně nechci na tomto místě vyjmenovávat, jaké všechny pohromy nás mohou čekat, protože jsme klimatického stresu zažili v poslední době více než dost. Nechci nikoho vystrašit, ale spíš chci ukázat cestu ke zmírnění budoucích dopadů. Zkráceně řečeno, v nestabilním a extrémním klimatu nás mohou čekat v příštím desetiletí všechny druhy krizových situací – silné větry, letní vlny veder, přívalové deště, zimní polomy. Nevíme to však určitě a nedokážeme je předpovědět. To, co by však člověk jednou mohl udělat, je projít si okolí své obce a uvažovat : tato cesta se může změnit v povodňové koryto, tento můstek je tak úzký, že jej za povodně ucpou klády složené na jeho břehu, tento rybníček by se měl vyčistit, aby bylo za sucha kde brát vodu, tento strom nepřežije velký vítr a spadne do drátů. Málo žijeme v krajině, dokonce i zemědělci do ní nechodí, ale jezdí na traktoru. Odvykli jsme jí a někdy máme pocit, že peníze a technika jsou schopny vyřešit všechny problémy. Povodeň nás z tohoto přesvědčení rychle vyvedla.“
- str.66 –

„…Horizont je věc veřejná, všichni rádi kloužeme pohledem po linii, kde se země dotýká nebe. Je-li horizont poničen, vzniká nám škoda…Klasická evropská vesnice nebo malé město vytváří pyramidální horizont se špicí určenou místním kostelem a výstavnějšími budovami radnice, školy a domů kolem náměstí či návsi. Větší města jsou obvykle pohledově tvořena shlukem věží a postupně se snižujících budov. Mimo areál sídla pak často leží poutní místo nebo zámek vzniklý z bývalého hradu. Důležité je, že hierarchie sídelního horizontu vlastně prezentuje hierarchii hodnot, kde nejvýš stával duchovní majestát církve, o něco níž světská právní moc a pak, podle svého postavení, obyvatelé sídla. Dodnes automaticky hledáme v nejvyšším horizontu krajiny nejposvátnější místa a jsme pochopitelně zklamáni, nalezneme-li v jejich pozici banku, chladicí věže temelínské elektrárny nebo silo v Mimoni. Podobně jako je něco v nepořádku s plošným plánem české krajiny, tak i její vertikální členění postihlo jakési zmatení hodnot. To se týká volné přírody, kdy na nejhezčích kopcích vyrůstají jednotlivé věže mobilních sítí, stejně jako vesnic a třeba i samotné Prahy, ve které americký architekt Richard Meier plánuje postavení výškového ´downtownu´. V případě mrakodrapů na pankrácké pláni můžeme říci, že výška je reklama. Skoro každý, kdo se bude dívat na pražské panorama, bude automaticky říkat: ´Tohle je Hrad, támhle Vyšehrad a to vysoké na Pankráci paří té a té firmě´. Toto prosté konstatování bude větší reklamou firmy než cílená, nákladná reklamní kampaň ve sdělovacích prostředcích. Firma vlastně privatizuje veřejnou věc, totiž obzor. Podle mne se jedná o druh krádeže…Výškové budovy – to je hra na to, kdo je větší a mocnější, je v nich něco, co tady u nás neradi přijímáme – jistá sociální dravost, chuť zvítězit a získávat. Jsou to hrozně důležité věci, na kterých často závisí budoucnost místa. Myslím si, že pankrácký shluk mrakodrapů nemůže dobře sociálně fungovat, že bude lidmi odmítnut a zbude nám nějaké nedostavěné monstrum.
Nemám rád velké budovy, protože jsou stavěny v době ekonomického růstu a v dobách úpadku chátrají. Černínský palác přestal majitelům vyhovovat už po sedmdesáti letech a pak si s ním dalších dvě stě let nikdo nevěděl rady. Kdyby nebylo přístavby, tak by nešel využít ani jako ministerstvo.“
- str.70 -72 –

„…Mezi hlavní ekologické problémy ČR počítám kontaminaci všech složek životního prostředí, ubývání druhové rozmanitosti, nedokonalé vodní hospodářství a problematiku péče o půdu včetně eroze. Stejný stupeň naléhavosti však platí i pro hospodaření s prostorem krajiny. Nejvýraznější změna české krajiny nejenom za posledních 100 let, ale i za posledních 30-40 let se týká ubývání krajinného prostoru. Jsme psychicky postiženi nedostatkem krajiny. Tento jev je o to hrozivější, že současná populace ČR zhruba odpovídá stavu z roku 1930, ale co jsme za tu dobu s krajinou udělali! Charakteristickým rysem klasické středoevropské krajiny byl kontrast mezi sídlem, zemědělskou půdou a lesem. Sídla byla sevřená, obklopená zónou zahrad, pak nastupovaly polnosti a pastviny. Les byl krásný, protože v něm stála hájenka a nic víc. Počátkem 30.let dvacátého století počíná hromadný útok na krajinu. Ten začal již někdy kolem let 1880-1890 rozvojem drobných předměstských továren, skladů a provozů umístěných kolem železnice i odvodněním říčních niv (Polabí), kde luční hospodářství ustupovalo pěstování cukrové řepy a dalších plodin. Třicátá léta však znamenají budování prvních, zatím ještě vilových suburbií, silnic a parkovišť, rozvoj předměstského průmyslu i obsazení těch nejkrásnějších přírodních koutů neustále vylepšovaných chatami.
Dům se tehdy zcela vymkl tehdejší organizaci krajiny, pronikl hluboko do polí či lesa a vytvořil druhotné ohnisko chaotické urbanizace krajiny. Jednotný ráz krajiny se změnil na jakousi mikromozaiku navzájem soupeřících, často špinavých a neuspořádaných ploch. Okolí větších měst se postupně přeměnilo na amorfní plochu (tak ji nazývá známý rakouský urbanista H.Sedlmayer), která nebyla ani sídlem, ani přírodou a jež ztratila nejenom ducha a krásu, ale často také původní užitnou hodnotu.
V současné době nastupuje další, velmi závažné ničení krajiny. Velké obchodní sklady, benzinové pumpy, nákupní střediska obklopená parkovišti vznikají na laciné půdě v okolí měst a dálnic. Zatím se tomu příliš nebráníme, protože vesměs obsazují zemědělskou půdu průměrné kvality. Navíc jsme si navykli dělit krajinu na hodnotnou (tu chráníme) a tu ostatní, ke které jsme lhostejní. Dovolím si však navrhnout jiný pohled: prostor krajiny, to je její nezastavěnost. Sám o sobě je dostatečnou hodnotou na to, abychom jej chránili. V USA si mohou dovolit tvorbu obrovských suburbií, sahajících desítky kilometrů od městských jader, ale to je řešení, které omezený, a přesto krásný středoevropský prostor nesnese. Potřebujeme takový územní plán, který by podobně jako v Rakousku, Švýcarsku, Anglii či Slovinsku omezoval nové zábory půdy, nutil investory spíš k přestavbám již existujících zastavěných ploch a ochránil tak charakteristický ráz české krajiny. Nejedná se mi o nějaký sentimentální vlastenecký pocit, ale také o možnost turistiky. V hezkých krajinách se lépe žije, lidé mají chuť je dál zlepšovat a nově se vytvářející aktivní komunita lépe čelí kriminalitě a vandalismu. Některá řešení je možné hledat v již existujících zákonech o ochraně sídelního obrazu a rázu krajiny, jiná v našich vnitřních krajinách, které nějak tajemně souzní s těmi vnějšími.“
- str.73-74 -

„…V moderní architektuře je nejasné, kde je rozhraní mezi tvůrčí odvahou a arogancí. Často vzpomínám na přítele-krajináře, který si povzdechl: ´Kéž bych uměl být tak sebevědomí jako architekt!´ Říkal jsem mu, že jedny z nejlepších současných architektur nejsou vidět v tom smyslu, jako jsou pro normálního návštěvníka ´neviditelné´ Plečnikovy úpravy Pražského hradu. Jsou místa, kde se cítíte dobře, a teprve když pátráte proč, tak přijdete na nějakou nápaditou, ale přitom nenápadnou architektonickou úpravu. Tento duch architektury je jedním z nejobdivuhodnějších trendů moderní doby.“
- str.77 -

„…V klidné krajině a zvláště ve vzdálené linii obzoru člověk postihuje něco tak krásného, jako je jeho vlastní bytost. Největší radost, jakou pole a lesy poskytují, je tušení tajemného vztahu mezi člověkem a rostlinstvem. Nejsem sám a nepovšimnut. Kývají na mne a já na ně. Když kráčím pustými lány v sněhových kalužích, za pološera, pod šedavě pustým nebem, bez jakýchkoliv myšlenek na veselou příhodu, jsem šťasten a usmívám se. Jsem veselý, i když úzkost se již vtírá. V lesích odhazuje člověk svá léta a stává se dítětem. V lesích se vracíme k rozumu a víře…Tato radostná síla nedlí ani v člověku, ani v přírodě, ale v souzvuku obou.
Emerson udělal důležitý krok: pobídl nás k vědomí, že jsme se svým okolím spřízněni, že v botanické zahradě, přírodovědném muzeu, v krajině potkáváme sebe a že bez stromů, kamenů či doma chovaného morčete bychom byli někým jiným a chudším.“
- str.79 -

„…Problém změny krajinného rázu je dnes všude v Evropě pociťován jako živý a tíživý. Souvisí s hledáním ´kořenů´, se stahováním se do bezpečí domova v povrchně globalizovaném světě. Zachování oné krajiny domova má tři hlavní složky, které spolu musí nějak spolupracovat. Je to jednak vlastní ochrana přírody a krajiny a tvorba chráněných krajinných zón. Žádný stát na světě však neunese ochranu víc jak 20-30% svého povrchu, takže musí nastoupit místní iniciativy a ve spolupráci se státní správou dbát na vyvážené územní plány, solidní urbanizaci a hlavně bránit přelévání sídel do krajiny. Třetí složka je něco, o čem se tak pěkně povídá a přitom to nejde uskutečnit – duchovní obroda. Raději jsem o tom vůbec nehovořil, i když právě tento aspekt probleskuje úvahami K.Teigeho i L.Žáka. Ač se duchovní obroda (nejspíš naštěstí) nedaří, tak bychom se snad jednou mohli věnovat duchovní údržbě. Ale to už je jiný příběh.“
- str.82-83 -

„…Byly doby, kdy jsme hledali mizející přírodní ráje, pak přišlo období, kdy jsme se na krajinu dívali jako na soubor ploch zničených tou hnusnou civilizací a relativně nedotčených oblastí. Tento přístup měl tu nevýhodu, že se člověk nebojí dál ničit tu krajinu, kterou považuje za odepsanou.“
- str.85 -

„…Je vždycky podnětné dívat se na krajinu očima příštích padesáti let. Jaká bude? Pokud ji nezastavíme zbytečnými budovami, tak se velmi pravděpodobně sama vrátí do nějakého polopřirozeného stavu. Většinou je dobré jí nějak pomoci, aby nezarostla společenstvím bezu a kopřiv, které je mimořádně stálé, ale třeba jasany či lipami. Botanikové říkají procesu spontánní či řízené tvorby nové přírody – ekologie obnovy anebo se zlomyslným zábleskem v oku použijí výraz restaurační ekologie…“
- str.90 -

„…Je podivuhodné, jak umí příroda zacelovat jizvy. Opuštěné lomy Českého krasu jsou toho dobrým příkladem. Jeden ze slavných ochranářů dokonce říkal, že příroda je tak mocná, že přežije i ochranu přírody…Pozorný čtenář si uvědomí, že mluvím nejenom o lomech, ale také o jedné mentální změně – v 60.letech jsme nad přírodou vítězili, v 70.letech jsme snili o panenské přírodě přírodních rájů, v 80.letech jsme začínali uvažovat globálně a od 90.let minulého století se s přírodou učíme žít pod jednou střechou. Možná se mýlím, ale současné pokusy o ochranu zanedbaných industriálně-přírodních koutů, jako jsou nejenom lomy, ale také mosty, náspy, předměstské parky a opuštěné hřbitovy, vnímám jako součást stejného procesu, který nás vede k hledání spolužití s romskou komunitou nebo k osobní mentální hygieně – k objevování a opětovnému opatrnému sžívání s těmi méně upravenými stránkami společnosti, krajiny a nás samých.“
- str.93 -

„Někdy před pěti lety jsem poprvé vypracovával návrh vyhlášení labského kaňonu mezi Děčínem a Hřenskem jako národní přírodní památky. Je to´věčné´ téma, protože se vždycky našel někdo, kdo na dolním Labi chtěl postavit přehradu či alespoň jez. Střety zájmů jsou tak velké, že není jisté, zda k vyhlášení vůbec dojde. Jak v této situaci reagují ochránci přírody? Obávám se, že tradičně špatně. Hájí neporušené Labe výskytem bobra a vzácné květiny drobnokvítku. Bobr je sympatické zvíře, ale všeho schopné. V Holandsku si klidně sedí u kanálu a chroustá kukuřici. Jak se dá bobr na pochod, nic jej nezastaví. Rychle se rozkouká. Počítám, že tak do dvaceti let obsadí třetinu Čech a začnou s ním problémy. Není to dobrý argument. To, co je jedinečné na dolním Labi, je paměť místa na hranici mezi Čechami a Německem. Tady si člověk ještě může sáhnout na celkem neporušenou řeku. Hlavní důvod ochrany kaňonu nespočívá podle mne v jeho přírodní, ale kulturní hodnotě. Procházely tady pravěké civilizace, pruská vojska a Cranachovy obrazy. Někde tady se zrodila evropská turistika a pořádný kus středoevropského romantismu. A pak – pokud zde postavíte mohutný jez, tak nejspíš zabráníte možnému budoucímu zápisu do světového přírodního dědictví UNESCO. Argumenty pro ochranu labské krajiny je spíš potřebné hledat v humanitních oborech. Něco podobného platí pro rozšiřování města, nejedná se jen o to, že ztrácíme příměstskou krajinu, ale také přicházíme o něco podstatného z lidských vztahů. Město, nebo suburbie? Neptejte se přírodních věd, ptejte se sociologů.“
- str.94 -

„Ochrana krajiny závisí hlavně na stupni urbanizace. Město či obecně lidská sídla určují a budou určovat ráz krajiny domova. Růst měst se dnes odehrává dvojím způsobem – jednak zvelebováním vnitřní zástavby, takzvanou gentrifikací (podle anglického slova ´gentry´, které označuje nižší šlechtu), a dále rozvojem suburbií, které E.Kohák nazývá ´králíkárnami naplacato´, na rozdíl od socialistických sídlišť jako ´králíkárnami na výšku´. Suburbie, replikovaný soukromý prostor, je vhodná pro mladší lidi s vlastním automobilem a nedostatkem volného času. Večer se přijede, v klidu se člověk vyspí, v sobotu pozve hosty, zaplave si v bazénu. Děti se do školy vozí automobilem a přijdou tím o to nejzajímavější z dětství – o společnou cestu ze školy a do školy. Jste-li staří, unavení anebo když zdraží benzin, stává se suburbie zahradním vězením…“
- str.94-95 -

„…Mluvíme-li o moderní společnosti, velmi často slyšíme slova jako odosobnění, samota uprostřed davu, anonymita, odcizení. Řada socilogických studií ukázala na to, co lidé dávno vědí. Člověk má potřebu kontaktu. Tento kontakt může mít úplně edukovanou formu – sedět na lavičce a dívat se kolem sebe, jít si koupit noviny a prohodit pár slov s prodavačem. Kontakt však není jet domů metrem a tlačit se mezi lidi nebo sedět za volantem a reagovat na provoz. Organizovali jsme moderní prostor města tak, abychom se sobě mohli vyhnout, abychom nenaráželi na společný sociální prostor, a teď nám to schází…“
- str.98 -

„Veřejné prostory jsou místem setkávání… Náměstí má umožňovat náhodu… Když tohle vezmete lidem tím, že náměstí ucpete automobily, tak jim berete kus života. A nezáleží přitom, jak krásné jsou okolní budovy, ale na tom, jestli se mohu potkat, zastavit a v klidu prohodit pár slov. Na náměstí sice může stát socha, ale je víceméně nepodstatná. Zato strom tam musí stát. A kde bude strom, budou i lidé…“
- str.98-100 -

„…Podivnou náhražkou za pokažený urbanismus jsou moderní obchodní centra. Všimněte si, že svým plánováním připomíná středověkou ulici – všude dojdete, jsou tu kavárny, je to víc než jenom obchod…“
- str.101 -

„…Země má tajemnou schopnost přivlastnit si člověka. To platí všude, ale jsou místa, kde se to děje častěji a silněji. Třeba ve Walesu, v Bretani, v Toskánsku. A také v Čechách. Česká kotlina je jedním z nejsilnějších míst tohoto typu. Je to dost dobře vidět na zdejší židovské komunitě. I za války to byla jejich země. Žádná Palestina – to byla země snů. Je to vidět i na cizincích, kteří tu zůstávají. Ta země si je přivlastňuje, přetaví si je k obrazu svému. Proto existuje něco jako národní mentalita vycházející z krajiny, i když se těžko postihuje. Evidentní je třeba rozdíl mezi Čechy a Moravany. Morava, to jsou úvaly, spojnice mezi Panonskou nížinou, dunajským okruhem a Polskem. Proto má vždy průchozí charakter: lidé tam mají rádi nově příchozí, jsou otevření, srdečně vítají. Česká povaha je naproti tomu uzavřena do kotliny. Je tvrdší, smutnější, melancholičtější, hůře se do ní proniká. Navíc jako celek nemáme moře, které dává rozlet a pojem velikosti, z toho pramení malichernost, česká malost. Naše hranice všude narážejí na sousedy, tím pádem i sousedi uvnitř země na sebe narážejí, závidí si, jsou na sebe nepříjemní. Pro naše předky byl vztah duše a krajiny samozřejmější. Až do 20.století stále ještě 60-80% obyvatel žilo v přímém kontaktu s půdou. Když se dotýkáte půdy, ona se dotýká vás. Vy ji přetváříte a ona přetváří vás. Přímo i v matafyzickém smyslu. …O tom, že země ovlivňuje vlastnosti lidí, se hodně píše, ale hrozně těžko se to dokazuje. Kdo se však rozhlíží kolem sebe, ten to prostě vidí.“
- str.104-105 -

„…Vypráví se, že v polovině 19.století vylezl německý přírodovědec Alexandr von Humboldt na horu Ostrý u Ústí nad Labem, a ačkoli už v té době procestoval půlku světa, rozhlédl se a prohlásil: Krásnější krajinu jsem neviděl. Přitom v jeho době byl na krajinu kladen nesmírný tlak, byla velice silně ekonomicky využívána. Ti lidé tehdy neměli odpovídající technické prostředky, a proto museli hrozně moc vážit, kam zasadí švestku a kam jabloň. Toto celkové ekonomické využívání krajiny vedlo ke zvýraznění její krásy. Člověk zvýrazňoval přírodní podklad – suchost nebo možnost vláhy. V českém středohoří to šlo tak daleko, že se na úpatí hor zakládala políčka malinkatá „jako dlaň“, protože to šlo. A když to šlo, tak se vedle vysadili tři čtyři stromy. A tak dále. Takže krajina se rozpadla na velice krásnou a ekonomicky využívanou mikromozaiku. Všichni lidé té doby svědčí v historických pramenech o tom, jak tento ekonomický tlak zvyšoval estetiku krajiny. Až později, teprve nedávno, člověk začal krajině vnucovat svou vůli. Někdo kdysi moderní zemědělství výstižně přirovnal k hydroponii – pěstování ve výživných roztocích místo v zemi. Péče o půdu je minimální, protože když někam narvete dostatek dusičnanů, tak vám cokoli vyroste i na písku. Od té chvíle neustále pozorujeme klesání estetické složky české krajiny. Přesto chci zdůraznit, že dlouhodobé ekonomické využívání krajiny jí prospívá. Člověk není nepřítel. Nemusíme všechno zakonzervovat a bát se každého zásahu. Za posledních deset let proběhlo mnoho sympozií o krajině. Říkají: Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i v krajině vnitřní. To, co se děje kolem nás, je hrozně podobné tomu, co se děje v nás. … Emerson říká, že takové věci jako tvrdost kovu, barvy a vše, čím jsme obklopeni, nás učí zdravému rozumu. My si to nějak zvlášť neuvědomujeme, ale základní zkušenosti – že sklo je studené, že les je zelený, že listí opadává – čerpáme automaticky z okolí, z krajiny. Trošku znepokojivé je to, že velká část lidí, která žije ve městech, už má novou estetiku. Prožitek materiálu, vnímání geometrie světa je hrozně moc ovlivněno dětstvím. Ta nová městská generace, kterou potkáváme na ulicích, vypadá sice trochu jako my, ale já mám někdy pocit, že jsou Marťani. Jejich svět je jiný než náš. My v sobě máme estetiku české krajiny v té mánesovské, alšovské podobě, protože v takové zemi jsme vyrůstali nebo jsme tam jezdili k babičce na prázdniny. Tohleto však přestává fungovat. Dochází ke zlomu.“
- str.107-108 -