Návštìvník, který pøišel do Domu umìní nìkdy v druhé polovinì 70. let, musel být pøekvapen. Vznešený slavnostní bílý interiér s krásnou hrou svìtel a stínù obloukù a klenutí stropù, naleštìná mramorová podlaha, výrazné èerné kované møíže a zábradlí, až tajemnì svítící sklenìná osvìtlovací tìlesa, všude pokojové rostliny a lesklé chromované stojací lampy. Jaký to byl kontrast k šedému nevzhlednému mìstu. Dùm umìní byl pýchou socialistické kultury, jakýmsi jejím svatostánkem, kterým mìla tehdejší moc demonstrovat svou kulturnost a péèi o památky a umìní. V prostoru nemohla být umístìna funkèní osvìtlovací tìlesa, úèelné zábradlí, provozuschopná podlaha atd. Ne, svìtla byla originální práce významného skláøe Oldøicha Víznera, stejnì tak zábradlí a møíže jsou rukodìlnou tvorbou kováøského mistra Alfreda Habermanna. Ojedinìlou atmosféru prostoru Domu umìní zkrášlovaly pøítomné zelené rostliny a naleštìná mramorová podlaha. Nehledìlo se tolik na to, že zajímavá výtvarnì pojednaná sklenìná masa osvìtlovacích tìles nebyla schopna posvítit na vystavené exponáty, že jim dokonce zabírala místo, že svítila návštìvníkùm do oèí, podobnì zábradlí moc nièemu nezabraòovalo, ale s møížemi upoutávaly pozornost návštìvníka více než vystavené obrazy...
Zábradlí a møíže jsou tvoøeny nestejnì dlouhými kovanými železnými tyèovitými pláty, které vybíhají do stran z jakýchsi nerovnomìrnì rozmístìných uzlù. Tvar každé tyèoviny je urèován nepravidelnì pravidelnými úhozy kováøského kladiva rozklepávající tyèovinu do plochy s nesoumìrnými okraji. Zábradlí a møíž vytváøí svou rustikalitou a èernou barvou vizuální dominantu prostoru. Osvìtlovací tìlesa jsou z lité prùhledné jednoduše ohýbané sklenìné masy s vnitøním svìtelným formováním. Møíže, zábradlí, osvìtlovací tìlesa a pùvodní masivní døevìný nábytek (refektáø a vinárna U Pøemka) odpovídají svérázné postbruselovské estetice s výrazným uplatnìním øemeslného zpracování, s dùrazem na krásu a význam materiálu. Zpùsob rekonstrukce bývalého dominikánského kláštera a jeho interiér vytvoøily ojedinìlý promyšlený architektonickovýtvarný celek, jehož estetické a funkèní pùsobení se ale jeví jako velmi diskutabilní. Celý prostor je pojat jako umìlecké dílo sui generis, bohužel už tehdy zcela nevhodné pro výstavní úèely, které mìl Dùm umìní plnit.
Návštìva výstavy nebo koncertu v opavském svatostánku kultury a umìní byla vždy výjimeènou zkušeností, která dávala zapomenout na marasmus života v socialistickém Èeskoslovensku. Tak to alespoò kdysi mohl vnímat naivní mladý èlovìk neschopný odstupu a nezávislého úsudku. Dnes už není tìžké vidìt v nìkdejším obraze Domu umìní faleš a pokrytectví tehdejší doby. Na jedné stranì výrazná ostrakizace všeho jiného, svobodného, trochu vyboèujícího, na stranì druhé demonstrativní pøedvádìní zájmu a péèe o umìní, alespoò o jeho povolenou, tedy nezávadnou èást. V zájmu spravedlnosti nutno øíci, že i tehdy v dobì tuhého socialismu se v opavském Domì umìní mezi pøevládajícími prezentacemi angažovaného a regionálního umìní podaøilo uskuteènit tu a tam hodnotnou zajímavou výstavu nebo koncert, a to lidmi, kteøí byli pøímou souèástí tehdejšího establishmentu, kteøí dobu tvoøili, kteøí se podíleli na její atmosféøe.
Tento ponìkud delší úvod mùže naznaèit kontext, ve kterém je možno vnitøní architektonické a funkèní prvky v Domì umìní vnímat. I když na druhou stranu pozorujeme, že ony socialistické symboly mající tehdy schopnost produkovat silné negativní emoce, dnes rychle ztrácejí na své životnosti. Proto mùžeme s pøekvapením v Porubì objevovat zajímavou architekturu, pøíjemný prostor k bydlení, proto jsme rekonstruovali bývalé havíøovské kino se zachováním všech charakteristických znakù budovatelského stylu… Bylo by jistì zajímavé zafixovat stav interiéru Domu umìní jako zvláštní a ponìkud bizarní dokument a produkt spoleènosti a její doby. Asi by se nám v nìm už nedìlalo nevolno, politické významy, které byly kdysi tak silnì pøítomny, se vytrácejí… Z praktického hlediska je ale asi tìžké najít uplatnìní takového prostoru, který se snad nemùže stát jen muzeem samým o sobì. Bylo by dnes možné v tom bizarním prostoru s naleštìnými podlahami, všemi rostlinami, svítidly, stojacími lampami, charakteristickými møížemi a zábradlím vnímat výtvarné umìní, hudbu atd.? Necítili by se návštìvníci takového prostoru, jakoby úèinkovali v nìjaké podivné, grotesknì absurdní divadelní høe? Skuteènost je ale trochu jiná. Podlahy mají už svou mírnou patinu, tolik se nelesknou, pokojová zeleò v Domì umìní dávno není a taky osvìtlení a mobiliáø jsou zcela vymìnìné. Zábradlí a møíže ale zùstávají. Neplánovanì vzniklo jakési torzo prostoru kdysi dùslednì koncipovaného jako gesamtkunstwerk. Podle všech dostupných informací se v interiéru Domu umìní neplánují další zmìny ani pøi vìtší rekonstrukci objektu chystané na pøíští rok. Nedochází k podcenìní situace? Mobiliáø Domu umìní, osvìtlení, zábradlí, podlahy a celý interiér se øeší, zdá se, vícekolejnì, neintegrálnì, otázkou interiéru, toho, co kdysi bylo tak demonstrativní a komplexní, se nyní nikdo koncepènì nezabývá…
Z desetileté zkušenosti provozování Domu umìní mohu dosvìdèit, že snad úplnì všichni vystavující výtvarníci existenci zábradlí a møíží kritizovali, expresivita a dominance tìchto prvkù byla snad úplnì vždy ke škodì výstavy, koncertu, performance èi jiné èinnosti. Stanislav Kolíbal se chystal pøed svou plánovanou výstavou v roce 1999 sádrokartonem provizornì zábradlí zakrýt, Stano Filko zaèal sám o své vùli zábradlí pøetírat bílou barvou, aby tolik „neøvalo“… Krvavá tlaèenka mramorových podlah taky nebyla zrovna ideálním podlahovým vzorem vhodným pro prezentaci moderního vizuálního umìní. V období pùsobení Bludného kamene v Domì umìní v Opavì /1999-2008/ nenastala nikdy vhodná situace ke komplexnímu øešení interiéru. Mìsto nemìlo vùbec zájem cokoli významnìjšího kolem Domu umìní øešit. V té dobì ale došlo k podstatnému porušení jednoty architektonickovýtvarného prostoru demontáží svìtel Oldøicha Víznera. Ještì instalovaná svìtla byla nafotografována a po deinstalaci uložena do sklepního depozitáøe. Bylo tak uèinìno v souladu s vyhláškou, ale proti vùli odborného pracovníka Státního památkového ústavu. Touha zbavit se nefunkèního osvìtlení, které navíc zabíralo prostor exponátùm, byla veliká. Další rok mìla následovat demontáž kovaného zábradlí. To ale náhle dostal Dùm umìní pro svou výstavní èinnost polovièní dotaci, jeho zájem se tak nechtìnì musel ubírat jiným smìrem a nikdy pozdìji již na nìkdejší aktivitu nebylo navázáno… Krvavá tlaèenka, zábradlí a kvìtiny, co na to øíkají Hulec a Špièka?