Odborný článek

Po stopách obnovy drobných sakrálních staveb

Monika Vokálová, Radim Lokoč

Anotace

Příspěvek reaguje na sílící zájem o drobnou sakrální architekturu a její obnovu. Zaměřuje se na motivace aktérů k obnově a analyzuje percepce staveb v regionálních publikacích. Získaná data jsou nahlížená v kontextu paměti krajiny a funkcí, jež stavby v krajině plní.

Úvod

Drobné sakrální stavby (kapličky, Boží muka a kříže) patří mezi tradiční elementy české a moravské krajiny. Spolu s dalšími krajinnými prvky (meze, aleje, rozptýlená zeleň atd.) vytváří charakteristický krajinný ráz, v národním symbolickém pojetí krajiny mají neochvějnou pozici – téměř nesmějí chybět na obrazech či fotografiích zachycujících český a moravský venkov.

Po období likvidace a potlačování péče o tyto památky dochází v posledních letech k nebývalému zvýšení zájmu – jedinci, oblastní spolky, nadace či památkáři pořizují jejich soupisy, budují nové stavby a staré zchátralé obnovují. Téma se dostává do kontextu cestovního ruchu, environmentalismu, krajinné architektury, úvah o identitě, hledá se paměť objektů v podobě příběhů, které se ke stavbám vážou, patrné jsou i úvahy v rovině paměti krajiny samotné. Zájem projevují i novináři a knižní vydavatelství.

Tyto aktivity otevírají celou řadu otázek: Jaké důvody stojí v pozadí péče o drobné sakrální památky? Proč zájem přichází zrovna v tuto dobu a proč vůbec přichází? Jsou lidé, kteří stavby obnovují, praktikující křesťané? Nebo jde o jedince, kteří ve svém vnímání krajiny zahlédli i drobnou sakrální architekturu? Jde snad o důsledek porevolučního hladu po transcendentnu, snahy o znovuobjevení „kořenů“, nostalgii, nebo „jen“ vycítění nových trendů turistického ruchu či využití možnosti finančních grantů?

Je také otázkou, zda a jak souvisí jejich aktivity s funkcemi drobných sakrálních staveb, ať už jde o ty primární – kultovně náboženská, hraniční, memorální, popř. nástroj v trestním právu (smírčí kříže) nebo sekundární – informační (jako indikátor ekonomické síly obcí), environmentální (ve spojení s doprovodnými stromy tvoří často ostrůvky přírody v polní krajině) a moderně estetická (Nusek, Svoboda 2001).

V následujícím textu se pokusíme nalézt odpovědi na předešlé otázky – zaměříme se proto na konkrétní aktivity zřizování a obnovy drobných sakrálních památek, především na motivace aktérů, dále je budeme nahlížet v kontextu přístupů památkové péče a paměti krajiny.

Co sdělují regionální publikace

Pokusme se nejprve zodpovědět výše uvedené otázky na základě analýzy regionálních publikací zaměřených na drobnou sakrální architekturu, jichž byla od konce 90. let minulého století[1] vydaná celá řada.

Většina z těchto publikací se funkcím, typologii a historickým významům drobné sakrální architektury i samotnému „ospravedlnění“, proč jsou stavby hodny pozornosti a případně i obnovy, věnuje pouze v úvodu. Vlastní část textu se po vzoru tradičního „inventárního“ přístupu památkové péče věnuje soupisu staveb v daném regionu, který často zahrnuje popis objektu, jeho lokalizaci, zobrazení a případně historii (Fišar 1999, Novák, Lacková 1999, Bazal 2006, Procházka 2005, Skalický 2005), širšími historickými souvislostmi a interpretacemi významu staveb se zabývají jen zřídkakdy (Hladký 2006, Drápala 2004). Některé další publikace zahrnují drobné sakrální objekty do tématu sakrálních staveb obecně pojatých, tzn. včetně kostelů a větších kaplí (Schindler 2002).

Většina publikací zohledňuje význam staveb v krajině zejména jako krajinotvorných prvků a atributů patřících k českému a moravskému venkovu – stavby tak podle autorů: dotvářejí kulturní krajinu našeho okolí a jsou svědky proměn obrazu krajiny (Drápala 2004:6,8), jsou symboly dokazujícími, že krajina je živá (Hladký 2006), jsou úzce a nezastupitelně spojeny s krajinou českého venkova (Procházka 2005:3), můžeme u nich obdivovat dovednost a jemnou citlivost, s níž jsou do krajiny zasazeny a nezbývá než vyzvat „Putujte s nimi krajinou!“ (Skalický 2005:9), jsou jedním ze symbolů, jimiž je česká krajina protkaná: „Potřeba symboliky... vytváří touhu po moudrosti a spočinutí v našem domově...“ (Bazal, 2006:7)

Role staveb v krajině spojená s úctou k odkazu předků a jejich vliv na utváření pocitu domova jsou patrné i z dalších vyjádření, kde je drobná sakrální architektura označena za klíč k odkrytí historie domova a lokálních osudů (Drápala, 2004:8) a díky jejich dokumentaci neupadne v zapomnění duchovní dědictví předků (Lacková, 1999:5). Otázku, proč o stavby pečovat, autoři textů většinou přímo nevznášejí, výjimkou je Fišar, který apeluje: „Chraňme odkazy minulosti, aby si potomci vážili naší práce a našich výtvorů.“ (Fišar, 1999)

Z některých textů, jak je uvedeno výše, je hodnota objektů patrná a to i přesto, že jejich autoři přímo nevypočítávají důvody obnovy. Těmito hodnotami jsou hlavně role drobné sakrální architektury jako krajinotvorného prvku, který odkrývá lokální příběhy a osudy a dotváří pocit domova. Současnému člověku tak tyto památky mají být zejména místem k odpočinku a zastavení, případně modlitby a vzpomínky na místní příběh, který se ke stavbě váže.

Důvody obnovy

Patrně nejúplnější osvětlení motivací k obnově drobné sakrální architektury mohou přinést výpovědi těch, kteří se na obnově staveb aktivně podílejí. Tyto výpovědi jsme získali v rámci kvalitativního výzkumu, kdy jsme do výzkumného vzorku zařadili sedm respondentů různých sociologických charakteristik, kteří obnovují nebo staví drobnou sakrální architekturu – dvě studentky výtvarných škol, dva zemědělce, laického nadšeného zájemce o historii, starostu obce, která na obnovu čerpala finanční dotace, a předsedu občanského sdružení, jež obnovilo již více než sto staveb.

O téměř všech respondentech lze říct, že jsou aktivní ve svých komunitách i v jiných oblastech než je obnova drobné sakrální architektury. Zemědělec František se výsadbami stromů a zřizováním protierozních opatření zasloužil o významné zvýšení podílu stabilních prvků v rozorané hanácké krajině, jiný zemědělec Ludvík plánuje vytvoření „muzea historických zemědělských strojů“, laický historik Jaroslav se zajímá o vývoj cestní sítě a historii obce, drobné sakrální stavby ve svém okolí pečlivě dokumentuje a zapisuje. Precizní mapování je činností i předsedy občanského sdružení Miroslava a zájem o historii obce je vlastní rovněž starostovi Josefovi. Výtvarnice Olga vnímá i jiné pomníky než jen ty se sakrálním motivem, o pomnících svého města vytvořila filmový dokument.

Je typické, že všichni respondenti obnovují „svoji“ stavbu v krajině svého domova nebo dětství (vyjma výtvarnice Pavly, která jako jediná neopravovala, ale vytvořila nový objekt, jež do pro ni žité krajiny nezasazuje). Dlouhodobé povědomí o stavbě a její reflexe odkazují na ukotvenost staveb v image prostředí – tedy zasazení do všeobecné mentální představy o části fyzického světa, kterou si každý buduje a dotváří bezprostředními reakcemi, vzpomínkami a zkušenostmi (Lynch 2004:129). S tímto souvisí i častý náhled na stavby jako na „dědictví předků“. Někteří dotázání při reflexi staveb vnímají „kořeny“ nebo „něco“, co jim je předáváno předchozími generacemi. Tím, že toto dědictví obnovují, prožívají i generační kontinuitu: „[...] vracíš se k něčemu, co tu budovali ty generace a ty se přiřazuješ k té linii...“ (Olga) Josef, Jaroslav a Miroslav nahlížejí na stavby jako na památku, jiní dotázaní, zejména praktikující křesťané (Olga a Pavla), objekty vnímají zejména v náboženské rovině. Zejména pro tyto hodnoty respondenti stavby obnovovali. Jediný, kdo svoje pohnutky k obnově nijak neosvětluje, je zemědělec Ludvík. Oprava drobné sakrální architektury je pro něj a místní komunitu naprosto samozřejmá.

Paměť krajiny

V souvislosti s obnovu drobné sakrální architektury je často skloňován výraz „paměť krajiny“. Také pod zorným úhlem tohoto konceptu lze aktivity respondentů nahlížet. Někteří z nich chápou paměť krajiny v souvislosti se stavbami dokonce v obou významových rovinách. Stavba může být vnímána jednak jako hmotné označení místa, ke kterému se váže vzpomínka na událost, jež měla pro komunitu konkrétní význam (zpravidla vražda či jiná tragická událost), ale i ve smyslu indikátoru historických krajinných struktur. Někteří respondenti tedy pátrají po pověstech a příbězích, které se ke stavbě váží. Olga a Miroslav však také uvažují nad tím, proč je křížek nebo kaplička mnohdy „ostrůvkem“ v rozorané krajině, a docházejí k závěru, že okolo stavby dříve asi v minulosti vedla cesta. Z rozmístění drobné sakrální architektury tedy můžeme často usuzovat na minulé podoby krajiny. Z tohoto pohledu stavby představují „objektivní“ paměť, která je do krajiny vtělena. Oproti sociálně tradované paměti v podobě příběhů a pověstí, v případě „vtělené paměti“ může číst z krajiny i poučený laik, aniž by krajinu blíže znal.

Ve vztahu ke krajině začaly plnit dvě stavby, obnovené respondenty, environmentální funkci, a to právě v důsledku svých oprav. K jedné kapličce, kterou nejdříve opravil Miroslav se svým občanským sdružení, obnovila obec zaniklou cestu a okolo ní vysadila stromy. Podobně i František vysadil k obnovenému kříži dvě lípy. Tyto na první pohled banální „environmentální aktivity“ mohou představovat v kontextu rozorané české a moravské krajiny lokální posílení ekologické stability. Obnova drobné sakrální architektury, jakožto výchozí aktivity, která dále podněcuje výsadbu zeleně, může tedy být slibným základem pro následné ekologicky příznivé změny v krajině.

Na druhou stranu je nutné podotknout, že respondenti tuto rovinu svých aktivit nevnímají. Např. pro Miroslava byla obnova cesty dalším potvrzením, proč je nutné obnovovat i „zapadlé stavby“, které mohou díky obnově znovu „ožít“ - tedy mohou být znovu navštěvovány. Neuvažuje nad příznivými dopady na biodiverzitu nebo erozi. Environmentální funkce obnovy drobné sakrální architektury ve smyslu výsadby zeleně tedy vzniká nezamyšleně, jako vedlejší produkt obnovy staveb.

Vztah ke krajině

Environmentální funkci můžeme vnímat nejen ve smyslu výše vymezené ekologické funkce, ale také v rovině vztahu ke krajině. Ovlivnila nějak obnova drobné sakrální architektury vztah respondentů ke krajině? U třech respondentů jsme rozpoznali vztah ke krajině ve smyslu nelhostejnosti, zájmu a reflexe krajiny. Jak bylo naznačeno výše, některé z nich přivedly úvahy nad historií drobných sakrálních staveb i k úvahám nad krajinnými prvky a jejich vývojem. Olga a Miroslav si drobné architektury všimli na svých toulkách krajinou. Stavby se staly cílem jejich vycházek a nyní jsou to ony, kdo je zpět do krajiny přivádí.

„Lásku ke krajině“ v pojetí Librové (1988:16-17) – jako ochotu něčeho se pro krajinu zříci, případně v prospěch krajiny jednat – jsme rozpoznali pouze u Františka v souvislosti s již popsanými aktivitami (výsadba zeleně, zatravňování, zřizování protierozních pásů). Tato opatření představovala pro Františka spíše překážku a byla v rozporu s produkčně zaměřenými vzorci chování a postoji, jež jsou pro zemědělce typická. František však vnímal přínos svých opatření v ekologické a estetické rovině.

O žádném z respondentů se ovšem nedá tvrdit, že by se jeho případný vztah či „láska“ ke krajině vytvořila na základě péče o drobné sakrální stavby, jejich vztah ke krajině zde byl již před těmito činnostmi. Obnova staveb přiměla některé respondenty přemýšlet o krajině v nových souvislostech a pravděpodobně i prohloubila jejich percepci krajiny. Miroslavovi se obraz krajiny stal díky stavbám „čitelnější a prokreslenější“ (Klvač, Musil, 2003:18). „[…] když vidím v krajině dva stromy, mám na osmdesát procent jisto, že tam něco stojí...“ (Miroslav)

Konzervovat, restaurovat a tvořit

Samotná obnova a oprava  probíhala v řadě případů svépomocně, někdy prostřednictvím kvalifikovaných restaurátorů a řemeslníků. Miroslav, Josef a Jaroslav se snažili o co největší věrnost „původnímu“ vzhledu staveb. Jejich přístup se tedy blíží restaurátorskému památkářskému přístupu. Naopak konzervační přístup, který vnímá stavbu jako objekt reagující na změny prostředí a plynutí času a požaduje tedy zakonzervování architektury v podobě, v jaké se dochovala, jsme u žádného z respondentů neidentifikovali.

Na některých stavbách se objevují i moderní prvky, často moderní obrazy. Takové prvky v samotné architektuře staveb komponovala při opravě pouze výtvarnice Olga. Pavla vytvořila tvarově i materiálově zcela nový objekt, jež pravděpodobně nemá obdoby. Domníváme se, že používání moderních prvků při obnově staveb i instalace objektů aktuální nehistorizující podoby mohou být přínosné také z toho důvodu, že díky nim se památka a její okolí mohou znovu stát prostorem, do něhož se obnovitel či tvůrce stavby rozhodl transponovat svou kreativitu.

Podobně i úvahy nad přístupy památkové péče k obnově nemusejí být zbytečné ani v případě, že opravované stavby nejsou formálně prohlášeny za památky. Snahy opravit stavbu do jejího domnělého původního vzhledu kvalifikovanými restaurátory může zcela popřít tradici svépomocných nedokonalých obnov staveb místními obyvateli. Tato „nedokonalost“ mnohdy dotváří typickou malebnost drobné sakrální architektury a navíc odkazuje na zájem a „vlastnoruční“ aktivitu místních, a tím i „opravdové žití“ stavby. Je tedy otázkou, zda cílem při zacházení s drobnou sakrální architekturou má být stavba „o sobě a pro sebe“, anebo stavba jako odraz místní komunity.

Tento text vznikl díky podpoře Národního programu výzkumu II, projektu "Ochrana krajinného rázu jako podstatného rysu české kulturní krajiny“ (2B06126).

Literatura

BAZAL, K. Kapličky a drobné sakrální stavby Sedlčanska. 1. vyd. Sedlčany: Městská knihovna Sedlčany, 2006. 77 s. ISBN  80-239-6813-0

DRÁPALA, D. a kol. Příběhy staletími vyprávěné. Drobné sakrální památky na Rožnovsku. 1. vyd. Rožnov pod Radhoštěm: Město Rožnov pod Radhoštěm. 2004. 95 s. ISBN 80-239-2966-6

FIŠAR, M. Boží muka a křížky v Hodkovicích nad Mohelkou a okolí. 1. vyd. Hodkovice nad Mohelkou : Sdružení rodáků a přátel Hodkovic n. M., 1999.

HLADKÝ, J. Kapličky, Boží muka, výklenkové kapličky a zvoničky na Milevsku a Písecku. 1.vyd. Milevsko: Město Milevsko, 2007.137 s.

KLVAČ, P. – MUSIL, L. O paměti křížů, Božích muk a kapliček. Veronica, 2003, roč. 17, č. 5, s. 17 – 20

LACKOVÁ, L. Kaple, Boží muky a pamětní kříže Boskovicka. 1. vyd. Boskovice: Gymnázium Boskovice. 1999. 73 s.

LIBROVÁ, H. Láska ke krajině? 1.vyd. Brno: Blok. 1988. 165 s.

LYNCH, K. Obraz města. 1. vyd. Praha: Polygon. 2004. 202 s. ISBN 80-7273-094-0

NUSEK, J. – SVOBODA, J., et al. Příběh kapliček: drobné sakrální objekty na Podblanicku. 1.vyd. Vlašim: ČSOP Vlašim, 2001. 132 s. ISBN 80-86327-16-7

PROCHÁZKA, Z. Kaple a kapličky na Domažlicku a Horšovskotýnsku. 1.vyd. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa. 2005. 79 s. ISBN 80-86125-69-6

SKALICKÝ, K. Kaple, kapličky a boží muka Pootaví: průvodce po drobných sakrálních stavbách dolního Pootaví. 1.vyd. Písek: Nakladatelství Praam. 2005. 50 s. ISBN 80-86616-13-4

VYŠOHLÍD, Z. – PROCHÁZKA, Z. Čím ožívá krajina: osudy 129 kostelů na Domažlicku a Tachovsku 1990-2002. 2.vyd. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2003. 243 s. ISBN 80-86125-34-3