Slovenské Hlasy bubnovaly v rytmu výtvarna

Druhý večer Básnických hlasů v roce 2014 měl hned několik primátů. Poprvé od roku 2007 chyběl jejich tradiční moderátor Jakub Chrobák, který se po valašsku omlouval z rodinných důvodů. A tak poprvé moderoval večer pedagog Miroslav Zelinský, poprvé se hlavní host sám doprovázel při čtení na hudební nástroj a šlo přitom o vůbec nejmladšího účastníka Hlasů.







 
 

Dvaadvacátý den v dubnu patřil v Evženovi čtyřiadvacetileté autorce z Bratislavy Lucii Mandincové. Ta v současné době studuje v Praze. Kromě psaní poezie se věnuje i výtvarné práci a hře na kytaru. Autorský večer tak byl složen nejen z textů čtených do ticha, ale i několika písní, které Lucia sama odehrála.

A proč byla podle Jakuba Chrobáka Lucia vybrána? „Protože je v těch verších silná odvaha, odvaha, která se dnes jakoby ještě zvětšuje, alespoň v českém poetickém prostoru. Ta odvaha je dána koncentrací na téma, o kterém se tváříme, že už tu bylo, a přece jde o téma věčné – téma milostné. Ono samo by asi nestačilo, důležitější je i to, jak se s ním nakládá. Rým pravidelný verš jsou tu základem, ze kterého se dovedně vyskakuje, to možná proto, aby bylo jasné – tady nejde o nějaké emotivní očistné výlevy, tady jde o to prohrabávat, prosahávat se slovem k podstatě té zvláštní soudržnosti, díky které dokážeme být s druhým. Skutečně je tu všecko strašlivě doopravdy, obrazy mají podobu tělesných řezů, jako kdyby se tu báseň dotýkala lidského těla jak ve chvíli úplného odevzdání se druhému, tak i ve chvíli totálního zhnusení, které se dostavuje s každým odmítnutím,“ uvádí Jakub Chrobák v textu, který v úvodu večera přečetl Miroslav Zelinský.

„To vše je ale podpořeno druhou věcí – obrazy, které naše autorka maluje, jsou skutečnými, právoplatnými obrazy. Jsou to plátna, ale ne taková ta skicovaná, ale pořádně propínaná, plátna, na kterých se chvěje podmanivá hmota barvy, vrhaná na napnutou bělobu. V tomto divokém, až van goghovském gestu ještě pořád slyším cosi, co je tu krucinálně potřeba – zase se tady jednou důvěřuje slovu jako tvaru, jako útvaru, kterým si člověk vyvzdorovává alespoň miniaturní prostor před tím podivným umyvadlem se zrcadlem, kterému říkáme život,“ dodává Zelinský slovy Jakuba Chrobáka. A samotná autorka skutečně předvedla, že si zaslouží pozornost publika. A nás těší, že vůbec její první autorské čtení proběhlo právě v Opavě!