Smutně zajímavé osudy jednoho opavského mlynáře

Na severním opavském předměstí, v Palhanci, stojí nejstarší, nepřetržitě existující mlýn ve Slezsku. Jako dřevěný vodní mlýn o jednom složení jej nechal postavit sám opavský vévoda Mikuláš II. a listinou ze 13. 3. 1362 daroval plat z tohoto mlýna a k němu přilehlých pozemků své dceři Anně. Po více než pěti stech letech, v roce 1876, prodal tehdejší majitel Anton Springer, syn známého opavského textilního podnikatele, mlýn i s krupníkem a přistavěnou olejnou Janu Herberovi.









 

Ten měl se svou ženou Marií, rozenou Kramnou, osm dětí. Dětství přežili synové Rudolf, Friedrich, později uváděný jako Bedřich (*23. 2. 1887), Vladimír a dcery Anna a Marie. Po smrti svého manžela Jana (+ 30. 8. 1900) spravovala Marie Herberová mlýn sama. Prokuru udělila nejprve svému synu Rudolfovi a dne 21. 2. 1918 byla udělena prokura také druhorozenému synovi Friedrichu Herberovi. A právě on byl dalším z významných osobností meziválečného opavského Rotary clubu. Seznam členů klubu z rotariánského roku 1937/38 o něm stručně uvádí: „Jméno a povolání: Herber Bedřich, komerční rada a mlynář; klasifikace: výroba mouky; adresa bytu: Palhanec u Opavy; adresa podniku: Palhanec u Opavy, tel. 259. (na fotografii Bedřich Herber v době udělení prokury).

Na konci roku 1918 byl mlýn převeden do majetku obou bratrů. O dva roky později Bedřich odkoupil i Rudolfův vlastnický podíl a stal se tak výhradním majitelem nemovitosti. Později získal ke mlýnu další pozemky a v roce 1933 si na nich nechal postavit vilu, v níž dodnes rodina bydlí. Věnoval se rovněž modernizacím mlýnského provozu, z nichž nejvýznamnější byla v roce 1937 instalace parní turbíny, která nahradila původní vodní energetický zdroj a vedla ke značnému zvýšení produktivity tehdy již válcového mlýna. Výkonnost mlýna se tím zvýšila na semletí 25 tun žita a 35 tun pšenice za 24 hodiny. Vedle toho byla zmodernizována také čistírna a přípravna obilí.

V roce 1929 se Bedřich Herber oženil s Eliškou Lukešovou, narozenou v Duchcově. Sňatek se konal v kostele Nejsvětější Trojice v Praze Podskalí, kde tehdy Eliška se svými rodiči již od dětství žila. Byla to žena velmi společensky založená. Hrála na klavír, ráda lyžovala a hrála tenis. Hovořila plynně třemi jazyky (francouzsky, anglicky a německy), a i když vyrostla v Praze, dokázala se přizpůsobit životu na předměstí Opavy. Byla velmi silnou, i když nenápadnou osobností a svého manžela dokázala vždy podpořit a podržet.

Manželé Herberovi byli velmi váženými občany Opavy a okolí a byli vždy veřejně činní a společensky aktivní. Již v roce 1918 se Bedřich Herber stal starostou obce Vávrovic, k níž tehdy Palhanec patřil a v této funkci setrval až do roku 1938. Záhy po vzniku opavského Rotary Clubu se již od roku 1934 stal jeho velmi aktivním členem a i paní Herberová zaujímala mezi „dámami rotariánů“ velmi významné místo. Jmenovka s jejím jménem se v pozůstalosti manželů Herberových dochovala dodnes. V období před první světovou válkou si Bedřich Herber odbýval povinnou vojenskou službu. V jejím průběhu se setkal a spřátelil s jednou z tehdejších významných osobností českého kulturního života – s malířem Adolfem Kašparem. Později, už v období první světové války, kdy Herberův mlýn pracoval také pro válečné účely a byl tudíž hlídán vojenskou patrolou, došlo k události, kdy se slavný malíř rozhodl navštívit svého „kriegskolegu“ a jako překvapení a dar mu přinesl obraz jeho mlýna. Než se u Herberů ohlásil, začal tedy malovat jejich mlýn. Tím se však stal podezřelým, ne-li dokonce špionem. Byl zatčen, vyslýchán a stálo to mnoho úsilí celou věc vysvětlit. Malíř pak již neměl moc chuti na započatém díle pokračovat. Přesto se však nechal přesvědčit a obraz dokončil. Jeho dílo pak zůstalo v majetku rodiny a vidíme ho na obrázku vlevo. Vpravo vedle něj je fotografie mlýna z téže doby.

Bedřich Herber byl také velkým milovníkem automobilů. Své první a také prokazatelně první auto v Opavě, měl již na počátku 20. století, dávno před první světovou válkou. Byl to automobil značky „Darag“. Bedřich Herber byl rovněž držitelem řidičského průkazu s číslem 1 pro Opavu venkov, čehož si sám velmi považoval. Ve třicátých letech přešel na značku Mercedes a vlastnil i nákladní vůz. V průběhu druhé světové války měl Škodu Populár. Na konci války mu byl veškerý mechanizovaný majetek zabaven, ale brzy po jejím skončení získal osobní Tatru 57B, z dodávek UNRRA pak šestisedadlového Forda a nákladní auta, později přikoupil i Tatru 111. Vnoučatům často vyprávěl o svých zážitcích z dob začínajícího autoprovozu, kdy jízda na cestách, plných koňských povozů, byla velmi dobrodružná. Mezi své první jízdy, ještě s Daragem, odvážně zařadil v době první republiky i cestu do Prahy. Tam byl autoprovoz v té době již, oproti Opavě či Palhanci, velmi rozvinutý. Sám p. Herber si byl vědom několika přestupků, spáchaných při jízdě Prahou. K nim se pak šel na policejní komisařství dobrovolně přiznat. Tím však policejního komisaře do té míry překvapil a vyvedl z míry, že jej na místě omilostnil a přestupky mu prominul. I tato drobná příhoda nám ilustruje osobnost Bedřicha Herbera. I když byl, dá se říci velmi úspěšným a bohatým podnikatelem, byl vždy člověkem čestným, slušným a připraveným pomoci tam, kde to bylo potřeba. Byl prostě rotariánem.

Palhanecký Herberův mlýn byl výrazným způsobem přestavěn a zmodernizován. Původní dřevěné budovy byly postupně přestavěny a mnoho dalších budov bylo přistavěno nebo rozšířeno. Mezi nejstarší patří jednopatrová administrativní budova, kolaudovaná v r. 1915, v níž jsou kanceláře a laboratoře dosud. Mezi lety 1920 – 1922 byly postaveny dvě třípatrové budovy – mlýnice a sklad mouky, dále strojovna, garáže, závodní jídelna pro zaměstnance, šestipatrové silo a dřevěný pomocný sklad. Další výstavba pokračovala v roce 1926 stavbou rodinné vily s tenisovým kurtem, který často využívala paní Herberová. V roce 1933 přibyla pytlárna, sklad oleje a o tři roky později byla přestavěna dřevěná sila, postavena další vila pro prokuristu Franěce a bylo přestavěno hangárové skladiště. K areálu mlýna byla vybudována železniční vlečka. Rovněž byly provedeny úpravy jezu, mlýnského náhonu i turbín, sloužících k pohonu zařízení mlýna.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že v málokterém opavském podniku se v období před druhou světovou válkou tak intenzivně stavělo, jako v Herberově mlýně. Současně s investicemi do svého závodu se Bedřich Herber samozřejmě věnoval také rodině a veřejnému životu. S manželkou Eliškou měl tři dcery, Janu, provdanou Resslerovou, Věru, provdanou Pavelkovou a Milenu, provdanou Valentovou. Jediný syn Bedřich zemřel krátce po narození v roce 1932. Mlynářův vnuk, p. Luboš Valenta, na své prarodiče vzpomíná slovy: „…dědeček patřil mezi lidi pobožné, věřící, ale co bylo hlavní, on podle přikázání také žil. Vím jen jedno: v citových a morálních hodnotách, ve vztazích k lidem, k nám – jeho potomkům a všem, kdo jej znali, nasadil laťku hodně vysoko. A při vzpomínání na dědečka, abych nezapomněl, babička byla po této stránce jeho věrnou kopií. Z pohledu dění kolem mlýna se jevila trochu v ústraní, nenápadná, ale dědečkovi i nám byla svou obětavostí pro druhé, nenahraditelná. Co úsilí, práce a zdraví dědeček vynaložil pro vybudování mlýna, vodního díla, pro jeho zvelebování a modernizaci. Jak náročná pro něj byla ekonomická a finanční řešení, především s ohledem na lidi, jeho zaměstnance, jak těžké bylo vyhýbat se různým úskalím v době německé okupace a zachovat si ryzí češství. Víme také, že jen spolu s nejodvážnějšími uhasil požár a zachránil tak mlýn při přechodu osvobozovací fronty roku 1945.“

V roce 1937 oslavil Bedřich Herber padesátiny. Lidový týdeník č. 9, ze dne 26. února 1937, o tom napsal: „I z těchto slov, uveřejněných v tisku je zřejmé, že Bedřich Herber byl váženým občanem, na oslavu jehož narozenin se sešli významní hosté, včetně okresního hejtmana a v letech 1934-1935 presidenta opavského Rotary clubu, JUDr. Josefa Michálka. Byl občanem vždy ochotným pomoci každému, kdo pomoc potřeboval. Ať to byli konkrétní jednotlivci, obec, okres nebo země. Jeho ryzí vlastenectví je pak zřejmé z jím pronesených slov: „…pro stát pak, bude-li to potřebovat, dám všechno, co mám, dám poslední haléř“.

V období nacistické okupace byl k 1. 1. 1943 do vedení mlýna, do té doby čistě české firmy, což bylo v Sudetách neobvyklé, okupačními orgány dosazen německý nucený správce. Byl jím opavský německý obchodník Ferdinand Wolter. Od toho data také firma nesla nový obchodní název: „Herber und Wolter KG“. I přes existenci nuceného německého správce, majitel mlýna po celý zbytek války vždy věděl, kdo pomoc potřebuje a také ochotně pomáhal. Mlýn byl v provozu po celý rok, včetně nedělí, svátků a volných dnů. Jeho produkce byla určena k zásobování obyvatel i německé armády. Dodávky byly německým správcem přísně sledovány a kontrolovány. Obilí k mletí pocházelo zejména z místního okolí a jen malá část byla do mlýna dovážena z větších vzdáleností. Po přechodu fronty mlýn nebyl zničen a po nutných opravách byl znovu spuštěn, aby zajistil zásobování širokého okolí.

S koncem války však problémů s vedením firmy a vlastnickými vztahy neubylo, spíše naopak. Po likvidaci požáru ve mlýně, způsobeného zásahem dělostřeleckého granátu, následovaly další rány, zasazované majitelům mlýna ze strany nově osvobozeného Československého státu. Na podzim roku 1945 přišly ke slovu Benešovy znárodňovací dekrety č. 100/1945 a zejména 101/1945 o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského. Podle jeho § 1, článku (1), písmene 4., byly znárodněny „mlýny s technickým zařízením o denní výkonnosti nejméně 60 tun obilí v den počátku účinnosti tohoto dekretu“. Tak. A bylo to. Československý stát se tím Bedřichu Herberovi pomstil za to, že svůj mlýn uvedl hned po válce do tak dobrého stavu, že stejně, jako na konci první republiky, byl schopen mlít oněch 25 tun žita a 35 tun pšenice (25+35=60 – právě oněch 60 tun!) z nové sklizně roku 1945. Dozorem ve mlýně byl pověřen nový, tentokrát československý nucený národní správce, Ladislav Bezubka, podnikový ředitel Slezských mlýnů v Krnově. A v této souvislosti se na mysl derou slova, která Bedřich Herber řekl, jako poděkování všem, kdo se v roce 1937 zúčastnili oslavy jeho padesátých narozenin. Slova, jimiž on vyjádřil své ryzí vlastenectví, svůj vztah ke státu. K Československému státu. Státu, který měl před válkou i po ní stejného prezidenta. Slova: „…pro stát pak, bude-li to potřebovat, dám všechno, co mám, dám poslední haléř“. A ten stát byl důsledný a opravdu ho sám o všechno připravil. I o ten „poslední haléř“. Rozhodnutím. Prezidentským dekretem. Takže mu ani neumožnil, aby sám něco státu dával. Zůstal mu jenom ten smutný pohled do řeky Opavy, která dál kolem mlýna plynula (nahoře objekty mlýna po 2. světové válce).

Bedřich Herber proti tomuto rozhodnutí podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Praze. Předpokládal, že vzhledem k jeho osobě a postojům bude rozhodnutí o znárodnění zrušeno. Mýlil se však. Jeho stížnost nebyla vyřízena a tak čekal na soudní rozhodnutí a až do roku 1948 vedl mlýn jako soukromý podnik (na snímku Bedřich Herber s manželkou a dcerou v padesátých letech 20. století).

V únoru 1948 však výnosem téhož ministerstva výživy č. j. 38.441/-48 ze dne 25. 2. 1948 (tedy přesně ze dne, kdy se uskutečnil únorový převrat; toto rozhodnutí bylo tedy už dávno komunisty předem připraveno, neboť v onen hektický „revoluční“ den se sotva kdo měl čas zabývat nějakým palhaneckým mlýnem) byl správou a řízením definitivně znárodněného mlýna pověřen už zmíněný krnovský Ladislav Bezubka. Vyhláškou ministryně výživy č. 924 ze dne 14. května 1948 byl podnik začleněn do Slezských mlýnů Krnov n. p. a to zpětně k 1. 1. 1946. Provoz mlýna sice dál, jako prozatímní správce, vedl Bedřich Herber, ale výměr o jmenování vedoucím podniku nikdy neobdržel. V roce 1951 byl donucen ukončit pracovní poměr a ze mlýna odejít. Navíc mu byl, jako třídnímu nepříteli, vstup do mlýna písemně zakázán a až do své smrti v roce 1969, se tam oficiálně nikdy nesměl podívat.

K 1. 12. 1948 měl mlýn 32 dělníků, 10 dělnic, 7 úředníků a 2 úřednice. Ve mlýně byla ustanovena tříčlenná komunistická závodní rada v čele s mládkem Karlem Mikeskou, která fakticky rozhodovala o dění ve mlýně. Později, od roku 1960 byl mlýn převeden pod n. p. Mlýny a těstárny Pardubice a od roku 1987 byl součástí národního podniku Severomoravské mlýny Olomouc. I když Bedřich Herber o svůj mlýn srdnatě bojoval, neměl ve svém zápase s komunistickou mocí šanci. Přišel o všechen, celoživotní dřinou nashromážděný majetek a v důsledku toho musel i ve vysokém věku, bez ohledu na své zdraví pracovat, aby si vydělal na živobytí. Přesto nezahořkl a dál věřil v lidi a ve spravedlnost. Je jen škoda, že se navrácení svého majetku nedožil. Pan Bedřich Herber zemřel dne 24. září 1969 na Palhanci. K restituci majetku došlo až v roce 1992, kdy byl mlýn, na základě privatizačního projektu, vydán jeho třem dcerám – Janě Resslerové,Věře Pavelkové a Mileně Valentové, které pro správu restituovaného majetku vytvořily společnost s ručením omezeným s názvem „Mlýn Herber“. V roce 1994 byla uskutečněna rozsáhlá rekonstrukce zařízení mlýna a tak nyní může mlýn s úspěchem čelit konkurenci a díky zavedené špičkové technologii je výhradním dodavatelem pro nedaleký závod Opavia, kde se z jeho mouky pečou známé Zlaté oplatky, Fidorky a další výrobky trvanlivého pečiva. Nechme ještě na svého dědečka vzpomínat pana Luboše Valentu:

„Vzpomínky na mého dědečka, mlynáře Bedřicha Herbera, které jsem si uchoval dodnes, skládám v poměrně ucelený obraz. Mnohé z dětství jsem však pochopil až po letech. Doma se téměř nikdy, alespoň před námi dětmi, nehovořilo o mlýnu, jak to všechno bylo a běželo. Ale hodně jsem pochopil jako školák a hlavně později, z informací od lidí pro mě cizích, zejména důchodců, zaměstnanců mlýna, kteří dědečka znali. Často jsem je slyšel vyprávět o dědečkovi a o mlýnu, aniž oni sami tušili, že se mne to nějakým způsobem týká. Neměli tedy potřebu něco zveličovat nebo zkreslovat, prostě jen vzpomínali. A tak jsem byl na svého dědečka hrdý, neboť o něm vždy mluvili moc pěkně, jak měl rád lidi, jak se o ně dokázal starat a i přes nával práce měl pro každého vlídné slovo a vždy uměl nějakou tou pozorností mile překvapit. Jako malý kluk jsem měl od rodičů přísně zakázáno chodit do mlýna. Rodiče některých mých kamarádů tam pracovali a oni za nimi chodit mohli. Já jsem jim to záviděl a nedokázal jsem to pochopit, i když jsem nějak podvědomě tušil, že to souvisí právě s dědečkem. V té době jsem ale nevěděl, že také on má vstup do mlýna zakázán a to dokonce úředně, písemně. Chodil jsem s dědečkem na pravidelné odpolední procházky. Nejčastěji ke splavu a do včelína. A také, občas a tajně, přece jen i do mlýna. Pokud bylo hezky, sedávali jsme spolu na stavidle u splavu a koukali do vody. Až později, v dospělosti jsem teprve domýšlel, co všechno se mu v těch chvílích zamyšlení muselo z jeho krušného života honit hlavou. A určitě také vnímal i přítomnost: že jez, který nechal kdysi dávno postavit, už potřebuje opravu a taky náhon chce vyčistit a podobně. Také včelám věnoval dědeček hodně času. Nacházel u nich zapomenutí a naplnění své celoživotní zásady, že pokud člověk pracuje a je nějak prospěšný, má život smysl. Tuto životní filosofii často rozváděl při rozhovorech s přáteli, kteří jej navštěvovali. Vyprávění o plném životě mého dědečka, jak jej znali moji rodiče, tety a mnoho známých i pro nás neznámých lidí, by zabralo mnoho a mnoho času. Škoda jen, že k navrácení mlýna nedošlo ještě za jeho života, v době, kdy byl ještě schopen soustředit své síly a kdy by mohl spolu s babičkou prožít radost z naplněné spravedlnosti.“

Ke zpracování byly vedle materiálů z rodinného archivu,  poskytnutých pí. Milenou Valentovou, dcerou B. Herbera,  použity podklady zpracované PhDr. J. Gebauerem a J. Stiborem.