Staré Těchanovice - Poutní kaple 14 svatých pomocníků v nouzi

Na kopci Nikelsberg[1], prudce se zvedajícím nad řekou Moravicí, západně od Zálužného, stojí již několik století stará kamenná kaple. Její zasvěcení čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi je v širokém okolí poměrně neobvyklé[2]. Kdy byla na tomto místě kaple poprvé postavena, nevíme. S největší pravděpodobností to bylo někdy v první polovině 17. století, v době třicetileté války nebo možná už před ní. V ústním podání původních obyvatel Nových Těchanovic se tradovalo, že zde stála již kolem roku 1600 a že již tehdy k ní chodila procesí. Pravděpodobnější však je, že se zdejší poutní tradice rozvinula v období útrap, bídy a rozvratu na konci třicetileté války, kdy byl zdejší kraj obsazen švédskými vojsky. Na Müllerově mapě Moravy z roku 1716, stejně jako na Vielandově mapě Opavského knížectví z roku 1736 ji nenajdeme. Neznamená to však nutně, že na počátku 18. století kaple neexistovala. Obě mapy mají poměrně malé měřítko[3] a drobné objekty nepostihují. Zato na mapě prvního rakouského vojenského mapování z doby po roce 1764 je již kaple jasně zakreslena. Stejně jako na dalších historických mapách z pozdějších let.

Z map prvního i pozdějšího druhého rakouského vojenského mapování (z doby po roce 1836), ale především ze starší  Vielandovy mapy, můžeme vyčíst ještě další, velmi důležitou skutečnost.  Kaple se nacházela u jedné ze dvou nejdůležitějších komunikačních spojnic, protínajících severojižním směrem Opavské knížectví.  Stála na vrcholu prudkého stoupání od řeky Moravice, v místě, kde stará zemská cesta, spojující Slezsko s Moravou, vedoucí z Opavy přes Melč, Staré Těchanovice a Budišov dále do Olomouce, překonává svůj nejobtížnější úsek. O častém využívání a důležitosti této, ve své době nejkratší a nejfrekventovanější spojnice Opavy s Olomoucí, svědčí také velké množství záštit, jimiž je cesta lemována. Ve srovnání s dalšími cestami, vedoucími z Opavy různými směry, jich kolem této cesty nalézáme nepoměrně více. Jen ve 27 km dlouhém  úseku mezi Opavou a Budišovem jich můžeme mimo obce, v otevřeném terénu, napočítat téměř dvacet. 

 Záštitami nazýváme náboženské symboly různého provedení, morovými sloupy na náměstích měst počínaje přes kříže a sochy Panny Marie, sochy svatých Janů na mostech, obrazy a sošky svatých v průčelích domů až po obrázky zavěšené na stromech, kaple i nepatrné kapličky při cestách, Boží muka a kříže v polích. Záštity byly tedy i drobné církevní objekty a stavby, obrazy, kříže nebo sochy v kapličkách situovaných zpravidla na rozcestích nebo na významných místech, jimiž cesty vedly. Byly zároveň záštitami cest i pocestných, měly za úkol je ochraňovat. A to je i náš případ. V prosebných, křížových dnech, ale v mnoha případech také pravidelně 25. dubna na den sv. Marka, se chodívalo ke kaplím, na křižovatky, k Božím mukám, ke kapličkám do polí, k sochám svatých a ke křížům v procesí v čele s knězem. 

A na tomto místě se opět vracíme k naší kapli 14 svatých pomocníků v nouzi a k její poutní tradici. Poutní místa právnicky vzato jsou významná místa s církevním dekretem, na nichž opakovaně došlo k zázrakům. Ostatní místa jsou pak místy lidové zbožnosti. A to je případ této kaple. Po celé Evropě a také u nás se setkáváme s velmi hustou sítí takovýchto drobných poutních míst, kapliček, studánek s milostnými obrazy, dokonce jen s obrazy a kříži ve volné přírodě. Nacházejí se na různých místech. Na návrších i uprostřed hlubokých lesů anebo v polích.  Jde o místa s potenciální možností dalšího projevu Boží milosti nebo zázraku, neboť z tradice je známo, že zde už někdy v minulosti k takovému projevu došlo. Každé, i to zdánlivě zanedbatelné poutní místo, je místem milosti a Bůh je milostí obdarovává. Zde tedy nedochází k mnoha opakovaným viditelným zázrakům jako například v Lurdách. Ví se možná o jednom, dvou, několika. A nemusí to být zrovna zázraky, často jde jen o projevy Boží milosti nebo pomoci. Svědčí o tom zápisy ve farních kronikách a v dějinách poutního místa.

V pamětech Novotěchanovických, po 2. světové válce vysídlených obyvatel, zpracovaných p. Herbertem Hanuschem, se můžeme dočíst: „O prosebných dnech a procesích poutníků jsou zprávy již z doby před třicetiletou válkou. V dobách všeobecné nouze, hladomorů, přírodních katastrof a morových ran, když si lidé sami nedokázali pomoci, hledali poslední ochranu v rukou Božích. Prosili o ni a také se za Boží pomoc modlili a přimlouvali. Bylo to nejen ve sváteční dny, když byly svěceny velké církevní svátky, ale zejména to bylo ve dnech, kdy se konala prosebná procesí za účasti všech místních občanů.  Za odvrácení bouřek a přírodních pohrom tak byla již někdy od roku 1600, vždy na den svatého Jana a Pavla, tedy 26. června, každoročně konána prosebná procesí z kaple svatého Mikuláše (předchůdkyně kostela v Nových Těchanovicích) ke kapli 14 svatých pomocníků v nouzi, stojící na starotěchanovických pozemcích. Těchto procesí se vedle místních a starotěchanovických, účastnili také obyvatelé Lublic, Kružberka, Svatoňovic, Čermné, Moravice a Radkova“.

A tak se k této kapli procesí pravidelně ubírala až do konce 18. století. Původně dřevěná kaple byla později přestavěna na kamennou a význam zdejšího lokálního poutního místa trvale zakořenil ve vědomí zdejších obyvatel. Všichni k ní putovali s úctou, nadějí a vírou. Ale nejen oni. Kaple stála při významné zemské cestě, na místě, kde se každý, kdo po ní šel, rád zastavil. Buď proto, aby si po prudkém stoupání odpočinul, nebo aby se chvilku soustředil před další poutí. A tak se tu zastavovali pocestní, formani, vezoucí zboží ze Slezska na Moravu nebo opačným směrem, lidé, kteří tudy chodili za obchodem, službou nebo prací, ale i poutníci z procesí, jdoucích z okolních obcí do významných poutních míst. Do Staré Vody nebo do Hrabyně, Petrovic či Krnova. A nejen oni. V roce 1758 zde také procházeli například i vojáci pruských vojsk před bitvou u Guntramovic a Domašova. Kaple tu celou dobu stála a čekala na ty, jež půjdou nebo pojedou kolem. Čekala na ně, oslovila je a vyzvala je k zastavení, modlitbě či zamyšlení. Tomu rozuměli všichni. Místní i ti, kdo byli z daleka a jen tudy putovali. Byla pro ně výzvou k zamyšlení nad sebou, svým životem a svými skutky. A jen málo kdo z nich spěchal tak, že se zde alespoň na chvíli nezastavil, nepoděkoval a nepomodlil se. Tak tomu bylo až do doby Josefínských reforem na konci 18. století. Kaple stála na Melčském panství, které po zrušení jezuitského řádu, jemuž do roku 1773 patřilo, připadlo Náboženskému fondu – tedy rakouskému státu. Císař Josef II. Svými reformami sledoval co největší zefektivnění hospodářství. Vedle zrušení nevolnictví nechal v roce 1783 rozparcelovat na státních majetcích panské dvory a jejich půdu rozprodal rolníkům, o rok později změnil daňový systém, dále zavedl povinnou školní docházku dětí ve věku od 6 do 12 let, náboženskou svobodu, budovy nechal označit domovními čísly a provést první sčítání lidu. Později také zrušil robotu na všech státních majetcích a nahradil ji peněžními dávkami. Aby se lidé nezdržovali od práce, jedním ze svých patentů také zakázal velké pouti a procesí, která do té doby často i několik dnů putovala k poutním místům. Povoleny byly jen malé, krátké, jednodenní pouti k blízkým místům a to jen o nedělích a svátcích. Tedy ve dnech, kdy se i tak nepracovalo. V té době začal význam poutních míst postupně upadat, mnohá z nich byla úředním nařízením zrušena úplně[4].  Nejinak tomu bylo i u zdejší kaple. Její význam, jako poutního místa, na několik desetiletí pomalu upadal v zapomnění a stávala se víceméně jen místem zastavení těch, kdo po cestě kolem ní putovali. Obrat nastal v době bídy a rozvratu, po napoleonských válkách, na počátku 19. století. V té době navíc začalo docházet ve zvýšené míře ke značným klimatickým změnám a výkyvům počasí. Například na konci srpna roku 1813 došlo v důsledku prudkých dešťů ve zdejším kraji k tak rozsáhlým povodním, jaké dosud nikdo nepamatoval. Pršelo bez přestání pět dnů a nocí a všechny řeky a potoky se vylily z koryt. Voda napáchala obrovské škody. Zničena byla úroda na polích i ve stodolách, zřítilo se mnoho domů v blízkosti vodních toků, zničeny byly cesty i mlýny. O život přišlo i mnoho lidí. Navíc se v průběhu následujícího měsíce září, po dalších deštích, povodně vrátily ještě dvakrát. O dva roky později, v červnu 1815, se prudce ochladilo a nastalo neobyčejně studené a deštivé počasí, jež trvalo až do prosince a způsobilo velkou neúrodu. Na polích nevyrostlo a nedozrálo téměř nic. V  dalších dvou letech byl v důsledku toho ve Slezsku hladomor a velká drahota. Dne 13. listopadu 1822 se přihnala silná vichřice, která napáchala mnoho škod na budovách, v lesích i zahradách. Jen několik dnů poté, 30. listopadu téhož roku, se podle záznamů kronikářů, rozpoutala další děsivá bouře. Strhávala kamenné zdi, bořila komíny, ničila stodoly a mnoho budov připravila o střechy, které odnášela daleko do kraje. Bouře také vykořenila mnoho vzrostlých stromů.  Další velká vichřice se přihnala na Štědrý den roku 1824 a trvala až do devíti hodin večer následujícího dne. Po čtyřdenním dešti a prudkých bouřích, doprovázených nebývale silným vichrem, který na začátku června 1829 ničil vše, co se mu postavilo do cesty, se 10. června vylily z břehů řeky i potoky. Voda začala opadávat až po dvou dnech a znovu byly způsobeny obrovské škody. Opět zahynulo i několik lidí a za oběť vichru padl také starý dřevený kostel, zasvěcený svatému Mikuláši, který stával na hřbitově ve Starých Těchanovicích. Pod tíhou zhoršujících se životních podmínek, umocňovaných přírodními pohromami uplynulých let, se zdejší lidé začali znovu vracet k dřívější tradici, kdy putovali ke kapli 14. svatých pomocníků v nouzi a prosili o ochranu před řáděním přírodních živlů. A tak se na den svatého Jana a Pavla (26. června) v roce 1830, pod vedením faráře P. Dominika Kořistky, znovu po několika desetiletích, konalo procesí k naší kapli[5]. A od tohoto roku pak již pravidelně tato tradice pokračovala až do konce druhé světové války. Kronikář obce Staré Těchanovice o tom zaznamenal:

„Staré Těchanovice a jejich okolí neminuly ani škody způsobené počasím. Přírodní katastrofy uplynulých let vyvrcholily v roce 1829, kdy hrozný nečas napáchal obrovské škody. Bylo tomu tak i v okolních obcích. A tak byla znovuobnovena tradice svěcení dne 26. června jako svátečního dne, kdy se konalo děkovné a prosebné procesí ke kapli 14. svatých pomocníků. Při něm místní obyvatelé, při službách Božích prosili, aby byli podobných škod, způsobených počasím, napříště ušetřeni. Po slavnostní bohoslužbě, sloužené ve farním kostele svatého Mikuláše v Nových Těchanovicích, se odpoledne shromáždění poutníci vydali procesím ke kapli na Nickelsbergu. Poutníci byli většinou z Nových a Starých Těchanovic, Zálužného, Čermné a také Svatoňovic. U kaple pak konal farář očistnou pobožnost, po níž následovaly prosebné litanie ke čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi.  Poté se pak procesí, s farářem v čele, za zpěvu písně Chválíme Tě ó veliký Bože, odebralo do filiálního kostela ve Starých Těchanovicích. Tam byl svatým čtením tento sváteční den ukončen.

Na přelomu 19. a 20. století vznikla nová silniční síť, v podstatě ve stejném rozsahu, jako nyní a stará zemská cesta vedoucí přes Nickelsberg ztratila svůj význam. Přesto kaple, která stála na pozemcích starotěchanovického statku č. 32, nebyla opuštěna a zapomenuta. Poté, co nedaleké Janské Koupele koupili hrabata Razumovští a zahájili jejich rozsáhlou modernizaci, starali se také o rozšíření možností pro tzv. terénní léčbu. Tedy pro pohyb a vycházky lázeňských hostů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Jedna z vycházkových tras vedla z lázní po tzv. Zahlweg – cestě s množstvím očíslovaných laviček k altánku, zvanému Felixwarte[6]. Od něj po východním svahu Nickelsbergu vedla ke kapli značená cesta, zvaná Nothelferweg. Kolem ní, téměř po její celé délce, byly na stromech umístěny obrazy světců, z nichž některé zde zůstaly až do konce 50. let 20. století. U nich a zejména na konci cesty u kaple, se lázeňští hosté často zastavovali, modlili se a rozjímali. Pak se mohli vydat na vyhlídková místa „Wigstein Blick“ a „Wigelindensitz“ na blízkých skalách „Lorelei“, odkud se jim otevíraly kouzelné pohledy do údolí řeky Moravice. Jako na dlani měli před sebou osadu Zálužné s charakteristickými haldami břidlicových dolů a na východním horizontu pak zříceninu hradu Vikštejna. Zpět se pak vracívali po staré zemské cestě, u níž stála panská hájenka a statek č. p. 16, kde měli možnost občerstvit se chlebem s medem a sklenicí čerstvého mléka. Tak tomu bylo až do roku 1940, kdy byl německou okupační správou lázeňský provoz zastaven a Janské Koupele přeměněny na zajatecký tábor. Ke kapli chodila jen každoroční procesí a zastavovali se u ní místní obyvatelé, kteří si tudy krátili cestu. Po druhé světové válce, po vyhnání německy mluvících obyvatel, začala kaple upadat čím dál více v zapomnění. A tak v historii kaple nastalo druhé období úpadku a devastace, které trvalo více než 60 let a mělo daleko horší důsledky. Nově příchozí osídlenci o ní sice věděli, neznali však její historii, ani souvislosti a důvody, proč k ní lidé po staletí chodili. Proto pro ně neměla žádný zvláštní význam.

Zapomnění však nebylo úplné. Intenzivní, důkladné a bezohledné prosazování komunistické ideologie do všech oblastí života, neminulo ani tuto starou kapli. Jako na symbol „středověkého tmářství“ se na ni zaměřila pozornost tehdejších lokálních ideologů. V boji za světlé zítřky, novou dobu a vymýcení „zkostnatělých dogmat“ podlehla kaple záměrné devastaci ze strany členů Svazu československé mládeže. Stejně byla „po Němcích“. Spolu se statkem č.p. 32 se stala majetkem státu, stála kdesi na zapadlém místě v lese a nikdo k ní nechodil.  A místní ideolog za to navíc mohl získat uznání nadřízených. Tak co.  Kaple, její inventář a obrazy na přístupových cestách byly poničeny a ponechány svému osudu. A tak postupně chátrala víc a víc. Časem se zřítila střecha a štít s nikou, v níž byla kdysi umístěna soška jedné ze svatých pomocnic v nouzi, v 80. letech 20. století se propadla i část kamenné klenby. Zůstaly jen kamenné obvodové zdi, do nichž se dále zakusoval zub času. Později, v devadesátých letech, kdosi do kaple umístil prostý, z ohořelého dřeva sbitý kříž, který zde dalších několik let netknutý zůstal. To už bylo naštěstí v době, kdy náboženské symboly nebyly programově ničeny. U torza kaple se zastavovali jen houbaři, občas turisté a chataři, kteří se sem vydali na procházku. A také lesáci.

A právě díky pracovníkům Lesů ČR, vedení pracoviště ve Vítkově, se kaple dočkala velkorysé obnovy. V roce 2008 se myšlenkou obnovy kaple začali systematicky zabývat. Postupně vyřešili majetkoprávní otázky – kapli i s pozemkem, jež do té doby byly majetkem obce Staré Těchanovice, od obce odkoupili. Poté nechali zpracovat velmi zdařilý projekt její rekonstrukce, za nějž jeho autoři nedávno dostali čestné uznání Olbrichovy ceny, a v létě roku 2009 se vybraná firma pustila do práce.  Výsledek je nadmíru uspokojivý. Nejen, že byla opravena samotná kaple včetně břidlicové střechy, štítu s nikou, která je zatím prázdná a krásné kované mříže, která uzavírá vstupní otvor, ale velmi citlivým způsobem bylo také upraveno okolí, zejména prostranství mezi staletými lipami před kaplí. Tím se tomuto místu s dlouhou a pohnutou historií - pozoruhodné poutní kaplí a jejímu bezprostřednímu okolí, dostalo po dlouhé a téměř beznadějné periodě úpadku, zadostiučinění. Opět zde stojí v nové kráse a je radost se na ni podívat.

Nyní by se měla dostat také do širšího povědomí lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí. Bylo by vhodné uvažovat o obnově zaniklé tradice zdejšího poutního místa, aby se tak kaple dostala do povědomí lidí, bude potřeba uvažovat také například o tom, že stávající mezinárodní turistická trasa, vedoucí od mlýna v Zálužném do Janských Koupelí po západním úbočí Nickelsbergu, v extrémně svažitém terénu nad řekou Moravicí, by mohla být odkloněna po pohodlnější cestě kolem kaple atd. Z hlediska lepší ochrany kaple se nabízí možnost podání návrhu na její zapsání do seznamu kulturních památek. Jednou z dalších možností, jak na toto pozoruhodné místo upozornit širší veřejnost, je také popularizace kaple, o což se snaží také tyto řádky. Věřme, že se i tato část obnovy historické paměti podaří a kaple se znovu stane integrální součástí zdejší kulturní krajiny a života všech, kdo zde žijí a jsou ochotni ji do svého života přijmout.