Švédské sloupy

Na okraji lesa, u staré zemské cesty, na hranicích katastrů obcí Melče a Mikolajic, stojí pozoruhodný objekt. Říká se mu Švédský sloup. A jenom málokdo ví o tom, že tam, asi 200 metrů od silnice č. II/443, stojí a že se mu tak říká. A už téměř vůbec nikdo neví nic o jeho historii, o tom kdy a ani o důvodech, proč byl na tom místě postaven. Občanské sdružení „Za Opavu“ provedlo v posledních letech jeho celkovou rekonstrukci, protože od druhé světové války nebyl udržován a zub času se do něj už viditelně zakusoval.

Jak jeho název napovídá, patří tento objekt do rodiny historických objektů, nazývaných švédské sloupy, které nacházíme jak na území severních Čech, severní Moravy, Slezska i jižního Polska v místech, kde se kdysi, na konci třicetileté války, seběhly události, které často měly něco společného se Švédy a jejich vojsky. Někdy ovšem vůbec nic. Každý z těchto sloupů je trochu jiný, každý z nich má svou, od ostatních poněkud odlišnou historii, ke každému z nich se váže jiná legenda nebo pověst.

Ústředním motivem jsou však pro všechny tyto objekty okolnosti, spojené s pobytem švédských vojsk v okolní krajině nebo s obdobím jejich vzniku – od poloviny 17. do počátku 18. století. Švédské sloupy najdeme nejen mezi Melčí a Mikolajicemi, ale také u obce Jiříkov na Děčínsku, nedaleko Šumperka, na česko-polské státní hranici u Slezských Pavlovic na Osoblažsku anebo v obcích Kopaliny, Łomna, Kamionna, Bochnia a Nowy Wiśnicz jihovýchodně od polského Krakova. Povězme si tedy o nich něco víc a začněme těmi vzdálenějšími.

Jiříkov (Georgswalde) je malé pohraniční město, ležící na severu Čech, ve Šluknovském výběžku. V Dolním Jiříkově, u domu čp. 101, stojí pískovcový sloup, který nám připomíná „švédskou vojnu“. O zdejším švédském sloupu se vypráví: V osadě Na Hemplu, která už patřila k Sasku, byli ubytováni Švédové. Jednoho dne přišel oddíl švédských vojáků do Jiříkova, aby sehnal seno a slámu pro koně. Přišli rekvírovat k jednomu sedlákovi. Ten ale naříkal a přísahal, že nic nemá. Švédský důstojník se dal přemluvit, uvěřil mu a vojáci odešli k sousedovi. Ten jim otevřel ihned stodolu i dům. Neměl ani seno, ani slámu. A tak se Švédové ptali, kdo zásoby má. Nic netušící sedlák ukázal na dům svého souseda, od něhož právě přišli. Vrátili se tedy a šli hledat. Ve stodole bylo sena a slámy habaděj. Když oklamaný švédský důstojník poznal sedlákovu faleš, rozzlobil se a v rozčílení mu šavlí rozpůlil hlavu. Na místě, kde se to stalo, stojí dnes památný Švédský sloup. Z neznámých důvodů však nese letopočet 1704. Nápisy ze tří stran jsou nečitelné, začerněny byly v nedávné době, kdy z ideologických důvodů vadilo všechno, co bylo napsáno německy. Sloup patří mezi nejstarší dochované památky Jiříkova. (podle http://www.jirikov.info)

V blízkosti města Šumperka stával kdysi podobný objekt, označovaný často také jako Boží muka, jemuž se však říkalo i Švédský sloup. Do dnešních dnů se nedochoval. Třicetiletá válka v letech 1618-1648 znamenala obrovské utrpení pro obyvatele mnoha zemí a nevyhnula se ani Šumperku. Ten byl po Bílé Hoře, pro odboj svých protestantských obyvatel proti císaři, vyloučen ze svazku královských měst a byl předán do správy Lichtensteinům. Noví majitelé chtěli ochránit svůj nově nabytý majetek a získali pro Šumperské takzvanou salakvardu, což byla výsada, podle níž ve městě neměli být ubytováváni vojáci. V těžkých časech třicetileté války však tato listina nebyla Šumperským ani jejich pánům vůbec nic platná.

Když švédská vojska dobyla Olomouc a Uničov, stal se Šumperk - k velké lítosti obyvatel - důležitým strategickým opěrným bodem pro katolická císařská vojska. Obyvatelé, kteří v té době většinou vyznávali luteránskou víru, však v oddílech nepřátelských vojáků, přicházejících z evangelického Švédska, viděli spíš své osvoboditele. To se ale krutě zmýlili! Švédové poprvé přitáhli k Šumperku 18. června 1643 pod velením plukovníka Bannera. Císařští vojáci tehdy nechali Šumperské na holičkách a město opustili. Zůstal jen jeden poručík se šesti muži posádky. Šumperští měšťané otevřeli Švédům brány dobrovolně a snad i radostně. Na společnou víru nebo modlitby ale Švédové vůbec nepomysleli. Banner ihned žádal o zaplacení výpalného, a když měšťané nezaplatili, dovolil svým mužům, aby město po celých 18 hodin, salakvarda nesalakvarda, plenili. Podle pověsti však někteří měšťané Švédům přece jen moc nevěřili, a proto si už před jejich příchodem zakopali své cennosti u cesty na Háj, v místech (tehdy prý zalesněných), kde stávala Boží muka. Ta zde údajně byla postavena na památku jisté Marie Peschkeové, upálené při čarodějnických procesech. Když Švédové ze Šumperka odtáhli, nechali ve městě jednoho zraněného švédského důstojníka. Měšťané však údajně vojáka zabili, a ze strachu ho pak zahrabali mimo město, do jámy, ve které měli uložený i svůj poklad. Jednou, v podvečer, několik let po skončení třicetileté války, se prý tudy vracel do města dominikánský mnich, který byl navštívit poustevníka, pobývajícího u bludovského kostelíčka. A tu se mu prý, nedaleko Boží muky, zjevil bezhlavý švédský důstojník. Mnicha to velmi vyděsilo a po návratu do Šumperka o tom všem vyprávěl. Proto se Božím mukám od té doby také říkalo „Švédský sloup.“

(podle www.sumperk.cz)

Slezské Pavlovice jsou malá obec na nejsevernějším výběžku Osoblažska, ležící těsně při hranicích s Polskem. Na samé státní hranici, severně od obce, tam kde se stýkají také hranice katastrů tří sousedních obcí – Slezských Pavlovic, Laskowic a Racławic Śląskich, v blízkosti silnice a železniční trati, stojí více než 4,5 metru vysoký, trojboký objekt, odedávna zvaný Švédský sloup.

Postaven byl na tomto místě údajně majitelem Pavlovického statku Janem Jiřím Gottfriedem Kotulínským, někdy kolem roku 1633, jako dík za zachránění jeho života a života jeho rodiny. Bylo to v době třicetileté války, kdy byl Pavlovický statek opakovaně drancován vojsky obou válčících stran. Nejhorší škody zde však prý napáchali v roce 1633 právě Švédové, kteří majitele statku a příslušníky jeho rodiny zajali. Sloup pak byl postaven jako poděkování za vysvobození z rukou Švédů. V nikách, které jsou v horní části sloupu, prý byly dříve umístěny plastiky, znázorňující sv. Trojici. Ty však byly ztraceny v době slezských válek. Legenda nám také vypráví o tom, že sloup stojí na místě, kde je údajně pohřben jakýsi vysoký švédský důstojník. Podle jiných autorů je návrší, na němž sloup stojí, pozůstatkem starého, pravěkého opevnění. Také tento sloup, který po válce po deportaci původních

obyvatel z okolních vsí neměl konkrétního vlastníka a navíc trpěl i tím, že stál v přísně střeženém hraničním pásmu mezi dvěma spřátelenými socialistickými státy, postupně chátral. Z iniciativy obyvatel polských Racławic byl v roce 2001opraven jak samotný sloup, tak bylo upraveno i jeho okolí. Na tělo sloupu byly umístěny desky s textem, označujícím objekt a také připomínajícím jeho obnovu a vysvěcení.

(podle www.raclawicw.net)

Další čtyři, od Melče velmi vzdálené sloupy, stojí v jižním Polsku. První z nich a také ten, o němž je známo nejvíce informací, stojí u obce Kamionna. Zdejší Švédský Sloup je nejznámějším památkovým objektem v obci. Švédský sloup je objekt, postavený v toskánském stylu, v roce 1656. Je to 10 metrů vysoký sloup, stojící na čtyřbokém soklu, a na jeho vrcholu je čtyřboká lucerna ukončená jehlancovou střechou s křížem. Uvnitř této lucerny se nachází plastika, znázorňující starostlivého Krista. Sloup samotný připomíná vítězství vojsk knížete maršála Jerzyho Sebastiana Lubomirskiego - pána na Wiśniczu, nad Švédy. Ti přišli do obce Nowy Wiśnicz v období, kdy obléhali Krakov. Dne 1. října 1655 byl zdejší hrad Švédy bez boje obsazen. Kníže Jerzy Lubomirski ho sice vyklidil, ale nevzdal se dalšího boje. Se svými oddíly odtáhl na jih, aby tu organizoval další odboj proti Švédům. Jeho vojáci obsadili návrší jižně od Kamionnej, což bylo dobře zvolené strategické místo, protože odtud měl velmi dobrý přehled po celém okolí. Když Švédové táhli z Krakova do Sącze, strhla se bitva. Kníže Jerzy Lubomirski jejich vojsko přepadl a s pomocí místních rolníků, kteří byli jeho poddanými, na Švédy znenadání zaútočil. Byl samozřejmě ve výhodě, protože ze své pozice na obsazeném kopci věděl přesně kde a jakými silami zaútočit a tak dosáhl rozhodného vítězství. Nevíme přesně, kolik vojáků se této bitvy zúčastnilo, ale nejspíš šlo jen o menší šarvátku. Přesto však kníže, na oslavu svého slavného vítězství, nechal na kopci u Kamionnej postavit tento Švédský sloup. Objekt byl v roce 1963 opraven a byla do něj zasazena také pamětní deska, připomínající slavné vítězství nad švédským vojskem.

Další tři Švédské sloupy jsou v nedalekých vsích Kopalinach, Bochni a Nowym Wiśniczu. Všechny tři mají společný osud, ke všem třem se váží podobné legendy. Jsou prý upomínkou na tři turecké nebo tatarské zajatce, kteří uprchli ze zajetí na nedalekém hradě v Nowym Wiśniczu. Zajímavou okolností jejich útěku bylo to, že se pokoušeli ze zajetí uniknout pomocí vlastnoručně zkonstruovaných křídel, zhotovených z husích per. Na místech, kde dnes stojí sloupy, však spadli a byli lapeni a zabiti. Tito vojáci byli prý zajati vojskem hejtmana Stanislawa Lubomirskiego v bitvě u Chocimina v roce 1621a museli pracovat při opevňovacích pracích, které v té době na hradě probíhaly. Tato legenda bude mít jen velmi málo společného s realitou, protože uvedené události / přestavba hradu) se nejspíš vztahují k roku 1627 a samotné sloupy byly postaveny až o mnoho let později. Jako reálnější se jeví verze, že tyto tři sloupy byly postaveny na místech potyček se švédskými vojsky nebo v místech, kde byli pohřbeni švédští vojáci. Skutečností však zůstává, že nápisy na těchto sloupech uvádějí jako rok jejich postavení letopočet 1654. Tehdy už bylo po třicetileté válce a o potyčkách se Švédy v té době lze s úspěchem pochybovat. Švédové do Nowego Wiśnicza znovu přišli teprve o rok později, 1. října 1655, jak bylo uvedeno výše.

Další Švédský sloup, stojící nedaleko, v Lomnej, je prokazatelně mladšího data a vztahuje se k morové epidemii z roku 1711. Se Švédy nemá žádnou spojitost, a jeho označování jako Švédský, vzniklo nejspíše proto, že se ostatním Švédským sloupům v oblasti kolem Nowego Wiśnicza, svým tvarem nápadně podobá.

(F.Karoňski: Szwedzkie kolumny)

Vraťme se však ze světa zpět do Melče. O zdejším Švédském sloupu se vypráví: Byl rok 1647, rok před koncem třicetileté války a po několika klidnějších letech se válečné události vrátily i na Vikštejnské panství. Ode vsi Moravice jednoho dne přicválal do Melče rychlý posel a volal: “Spaste se, kdo můžete, jedou sem divocí jezdci!“ A hnal se dál, přes Radkov ke hradu Vikštejnu. Na něm tehdy byla malá císařská posádka, jíž velel císařský poručík Engelstedt. A brzy do Melče dorazil předvoj švédské jednotky. V čele jela skupina dragounů, které velel švédský strážmistr. Za nimi pak kolona těžkých, čtyřmi koňmi tažených nákladních vozů. Na některých z nich vezli prach a zásoby, na

dalších pak na Budišovsku naloupenou kořist. Jeli do Opavy a chtěli se vyhnout hradu Vikštejnu, aby nedošlo ke střetu s jeho posádkou. Dragouni zastavili před Melečskou rychtou, u níž se shromáždilo množství zdejších obyvatel, a strážmistr hned vtrhl dovnitř. Po rychtáři Václavu Bolanovi požadoval výměnu svých strhaných koní za čerstvé a také to, aby jeho raněné vozky nahradili melečtí sedláci. Když se rychtář zdráhal vyhovět, hrozil mu zastřelením i šibenicí a vypleněním obce.

A tak se Bolan nátlaku podvolil. Mezitím však už vzhůru zahradami a kolem pivovarského rybníka k Radkovu a hradu Vikštejnu, uháněl posel, aby o události uvědomil posádku hradu a požádal poručíka Engelstedta o pomoc. V Melči, dlouhodobě sužované válkou, však bylo koní málo, stačili jen na výměnu u tří vozů. A jako kočí k těmto vozům, taženým melečskými koňmi, rychtář určil tři zdejší sedláky: Jakuba Hrubého, Adama Selzera a Hanse Kováře. Těm, ani jejich rodinám se rozhodnutí nelíbilo, ale co měli dělat, když celé vsi hrozilo drancování a vypálení švédskými vojáky. Nejstarší z nich, Jakub Hrubý, ostatním dvěma tiše řekl: „Pojedeme se svými třemi vozy jako poslední a na příhodném místě, tam kde to bude možné, najednou prudce odbočíme vpravo nebo vlevo a se švédskou kolonou, která pojede dál, si nějak poradí hradní posádka.“ A tak vyjeli směrem k Opavě. Přejeli údolí potoka Melečku a kolona vjela do lesa před Mikolajicemi. Stará zemská cesta tehdy vedla od okraje lesa asi 400 metrů rovně, ke křižovatce cest. Ale tady už melelčtí sedláci vpravo od cesty, v křoví, viděli vojáky poručíka Engelstedta. Když švédská kolona projela křižovatkou, Jakub Hrubý s výkřikem „Za mnou!“ prudce stočil svůj vůz doprava. Další dva vozy odbočily vlevo. V té chvíli třeskla rána. To švédský strážmistr vytáhl pistoli a trefil prchajícího Jakuba do ramene. Ale to už v lese, pod staletými jedlemi, ze zálohy napadl oddíl císařských vojáků švédské husary a strhla se prudká šarvátka. Ze švédské kolony zůstaly pouze tři jízdy schopné vozy a několik nezraněných dragounů, kteří s nimi, jako doprovod, dojeli přes Mikolajice do Opavy. V boji padli i někteří císařští vojáci. Ostatní pak sebrali kořist, kterou získali ze švédských vozů a pochytali koně, kteří se rozutekli do lesa. Tři melečské sedláky však nenašli a tak poručík Engelstedt nařídil vydat se na zpáteční cestu. Střelbu zaslechl domoradovický sedlák Ignác Streibel, který v té době se svými syny pracoval v nedalekém lese. Když přišli na místo, našli ve vřesovišti raněného Jakoba Rubyho i s jeho dalšími dvěma, k smrti vystrašenými druhy. Naložili je na svůj vůz a odvezli do Domoradovic, kde je ošetřili. Melečtí se však báli vrátit domů, neboť nevěděli, jak šarvátka skončila a měli strach, že se tam Švédové vrátí a budou je hledat. A tak zůstali v Domoradovicích několik dní a domů se vydali, až se dozvěděli, že jim už žádné nebezpečí nehrozí. Později se na místo potyčky vrátili také lidé z Melče a všechny padlé pohřbili do společného hrobu. Pozdější generace na tomto místě, v blízkosti salaše, v níž se až do 19. století chovaly panské ovce, postavily tři metry vysoký sloup z cihlového zdiva, který má nahoře kříž a pod ním osmibokou lucernu. Do ní byly zasazeny destičky s nápisy, připomínajícími tragickou událost z roku 1647. Kolem roku 1900, když už zdejší ovčín zanikl, byly podle pamětníků i texty na tabulkách jen velmi špatně čitelné. A sloupu – boží muce, který nad společným hrobem padlých vojáků stojí dodnes, se pak začalo říkat Švédský sloup.