Zápis ze schůzky zástupců o. s. Za Opavu a OKO ze dne 6. 5. 2013

Přítomni:

MgA. Tomáš Skalík, Mgr. Zdeněk Frélich, Mgr. Dalibor Halátek, Ing. Jana Hynarová, Ing. Jan Kunze, Mgr. Kateřina Vojkůvková

předmět schůzky:

Diskuze nad připomínkami ke článku Opavský kulturní otesánek má pět let, publikovanému na webu Za Opavu dne 7. 12. 2012 (autor Ondřej Hložek, člen jednacího výboru o. s. Za Opavu).

Přítomní se sešli v pondělí 6. 5. 2013 ve 14 hodin v prostoru Obecního domu na předem domluvené schůzce, aby prodiskutovali některé sporné body ve výše zmíněném článku (článek viz. http://www.zaopavu.cz/view.php?nazevclanku=opavsky-kulturni-otesanek-ma-pet-let&cisloclanku=2012120002). Setkání bylo uspořádáno na základě přijetí pozvání zástupců OKO, kteří vyjádřili potřebu mít možnost vyvrátit některá tvrzení, poté, co se seznámili s obsahem článku a průběžně sdělili své pochybnosti o faktické pravdivosti některých informací v článku.  Pozvání bylo směřováno autorovi článku i všem členům sdružení.

Úvodem setkání proběhla obecnější diskuze nad zodpovědností organizace vůči jejími členy publikovaným textům, které jsou uváděny pod hlavičkou organizace.

Zdeněk Frélich uvedl, že prostor webu Za Opavu je otevřená platforma, která dává prostor k vyjádření názorů nejen jednotlivých členů sdružení, ale také všem ostatním stranám a veřejnosti a nabídl, aby zástupci OKO své pochyby k uvedenému článku vyjádřili také tímto způsobem. Přestože sdružení dává autorům tento prostor k dispozici, jsou to především sami autoři jednotlivých článků, kteří nesou zodpovědnost za své názory.

Kateřina Vojkůvková uvedla názor a zkušenost řady čtenářů s tím, že publikované články na webu jsou vnímány jako autorské texty, ale zároveň zastupují v obecnější rovině také názorový směr celé organizace, která svou autoritou tyto autorské texty zaštiťuje a dodává jim větší význam (váhu). A z toho titulu je za obsah článku zodpovědná částečně také publikující organizace.

V další části setkání byl uvedený článek pročten a byly diskutovány jednotlivé sporné body a části. Zástupci OKO předložili také materiály, které měli prokázat nepravdivost některých tvrzení.

Předem bylo ze strany zástupců OKO uvedeno, že pouze předkládají uvedené sporné body a argumenty, jenž je vyvrací a je na sdružení Za Opavu, jak s těmito rozpory mezi článkem a skutečností naloží.

Dále jsou uvedeny sporné body článku s výhradami ze strany zaměstnanců OKO (vyznačeno žlutě s poznámkou pod čarou):

------------------------------------------------
Opavský kulturní otesánek má pět let

Autor: o.s. Za Opavu - Ondřej Hložek, Téma: Ostatní nezařazené, Vydáno dne: 07. 12. 2012

Opavská kulturní organizace, známá pod zkratkou OKO, se během pěti let své existence a tří let působení v prostoru Obecního domu stala typickým příkladem unifikace městské kultury a normalizace kulturních pracovníků, která probíhá ve všech městech nejen v republice, ale i ve světě.[1]

V Protimluvu 1-2/2010 se trojice významných opavských činitelů v architektuře, výstavnictví a památkové péči zabývala rekonstrukcí Obecního domu. V závěrečném hodnocení mimo jiné dodala, že „vzhledem k očekáváním, finanční zajištěnosti a prioritám, jaké přestavba a následné využití objektu pro investora a celou Opavu má, došlo k promarnění jedné velké příležitosti vytvořit reprezentativní prostor, který by se svou kvalitou zapsal do kulturních dějin města“. Pánové mluvili o architektonické stránce domu. Toto souvětí lze však bez větších pardonů použít i na charakter organizace, která v Obecním domě sídlí. Opavská kulturní organizace se do kulturní historie města zatím zapisuje z velké části jen černou barvou[2]. Její existence stála desítky milionů korun a pochroumala několik lidských osudů[3].  

Jako pěst na oko

Opavská kulturní organizace (OKO) je příspěvkovou organizací města. Vznikla roku 2007 jako jeden z nápadů bývalého vedení radnice v čele s primátorem Zbyňkem Stanjurou (ODS), jak ušetřit za výdaje na místní kulturu a jak mít navíc pod dozorem její obsah. Instituce dostala do rukou osudy kulturních prostorů Obecního domu, Domu umění a přiléhajícího kostela sv. Václava, které měla správcovat. Uvažovalo se o začlenění i dalších prostorů, jako sálu minoritského kláštera, loutkovém divadle, kulturním domě Na Rybníčku.

Do čela organizace byla z neviditelného výběrového řízení[4] postavena Irena Šindlerová, členka tehdy nejsilnější magistrátní strany ODS a pracovnice na krajském úřadě, která s vedením kulturní instituce a vůbec s kulturou neměla do té doby co dočinění. Na místo dramaturga organizace byl ředitelkou vybrán Jan Kunze, člověk bez odborných kulturních znalostí. Nový dramaturg měl alespoň, na rozdíl od ředitelky, zkušenosti praktické, příležitostně pomáhal s instalací výstav v Domu umění, byl a stále je zpěvákem a autorem poezie a organizátorem kulturních akcí.   

OKO vzniklo jako projekt bez jakékoliv předchozí široké odborné diskuze mezi pořadateli kulturních akcí, kulturními činiteli města a politiky. Což se ukázalo jako klíčové v následujících letech, kdy tato příspěvková organizace často budila a budí emoce a hovoří se o ní, především v tisku a mezi organizátory kulturního života, v souvislosti se skandály a projevy arogance, než v souvislosti s převládající kvalitou programu[5].

Ředitelce Šindlerové mnozí kulturní činitelé ve městě vytýkali neorientování se v řízení jakékoliv kulturní instituce, slabou znalost kulturní politiky a kulturního přehledu. Šindlerová si navíc mnohé příznivce místní kulturní scény ve městě proti sobě poštvala výpovědí, kterou dala roku 2008 sdružení Bludný kámen v čele s galeristou Martinem Klimešem, který v Domu umění od 90. let minulého století pořádal obrovské množství kvalitních akcí se zaměřením na výtvarné umění, experimentální hudbu a literárně-hudební performance. Oficiálním důvodem byla malá rekonstrukce v Domu umění, všeobecně známým faktem však byl politický tlak ze strany primátorské kanceláře, která tlačila do popředí koncept tzv. „úspěšné kultury“. Tedy standardizovaného úřednického pojetí kultury, kde hlavní slovo má výše zisku. Příznivci Bludného kamene svou nelibost vůči tomuto rozhodnutí dali ve městě najevo nálepkami s texty „Vylep si svůj Bludný kámen“ a  „Koho tlačí Bludný kámen“, kterými polepovali různá městská zákoutí.

Prostor bez jasné koncepce

Poté se na čas za Opavskou kulturní organizací zavřela voda. Instituce se připravovala na přestavbu někdejší budovy Komerční banky ve své sídlo, později pojmenované jako Obecní dům. Mezi občany se v kusých zprávách dostávaly informace o probíhající rekonstrukci, která město přišla na 138 milionů korun (včetně zakoupení domu). Fantastická prohlášení o tom, jak Opava získá v podobě Obecního domu a přilehlého klubu Art multikulturní prostor, který lze směle srovnávat s pražským hudebním svatostánkem Akropole, se ve finále dalece lišila od reality (viz článek Ještě pár poznámek k rekonstrukci Obecního domu, Protimluv 1-2/2010, str. 60-63).[6]

Opava tak získala prostor ne nepodobný špatně ozvučené tělocvičně[7], který do sebe nestydatě nasál programy již existujících klubů ve městě[8]. O slabé dramaturgii svědčí také žánrový výběr inspirovaný především vkusem dramaturga[9], což by samo o sobě nebylo špatně, kdyby tento fakt mimo jiné nezapříčiňoval neustálé opakování se účinkujících. Celé dvě desítky kapel či projektů se totiž za tři roky v Obecním domě představily dvakrát a více. Pro představu jmenujme nejvíce se opakující uskupení: tři vystoupení nastřádaly skupiny UDG, Kolo Kolo Mlýnský, Tomáš Kočko a Orchestr, čtyři vystoupení mají za sebou projekty Jiřího Bosáka (Sonyk bel, Expedice Apalucha, Dobrozdání) a Ivana Gajdoše (Poslední výstřel a Bratři Orffové), šest koncertů odehrálo opavské seskupení Come And Play. Rekordmanem v opakované účasti jsou projekty dramaturga organizace Jana Kunzeho (Hičhaikum a Kofe-in), které mají dokonce devět účastí.

Z velké míry zaslouženou[10] kritiku dramaturgie Obecního domu, a především klubu Art, který se veřejnosti otevřel v závěru roku 2009, podpořil vznik iniciativy Klub opavské kultury (KOK), pod kterou se podepsali provozovatelé hudebních klubů, organizátoři kulturních akcí, vysokoškolští pedagogové i návštěvníci kulturních akcí. Iniciativa KOK mimo jiné kritizovala, že klub Art „nepřináší žádný nový žánr ani jedinečnou osobitou kvalitu, v podstatě kopíruje vše, co je či bylo náplní jiných kulturních prostor, přesto má obrovskou výhodu – má vše jisté, nemusí myslet na peníze, alespoň určitě ani zdaleka takovým způsobem jako všichni ostatní“. [11]

Klub opavské kultury (KOK) k aktivitám Artu dále uvedl: „Klub Art přišel do zorganizovaného prostoru, vyzobal z něj to nejlepší a bez námahy boduje. To, co reprezentuje klub Art, není ve své podstatě potřebná konkurence, vedoucí k zlepšení úrovně kulturního vyžití, ale převažuje pocit z nekorektního způsobu práce vytvářející nepříznivou a nekolegiální atmosféru“. Nekolegiálnost atmosféry potvrzuje i fakt, že účinkující kapely před vystoupením v Artu musely podepsat smlouvu, ve které se nacházela tzv. klauzule o exklusivitě[12]. Ta v případě smluv ze strany Opavské kulturní organizace znamenala, že kapela, která vystupovala v určitém termínu v klubu Art, nesměla dva měsíce předtím účinkovat nikde jinde v Opavě. Čímž se najednou městská příspěvková organizace razantně zvýhodnila a stavěla se na roveň soukromým klubům, kterým tímto značně omezovala pole působnosti, protože její finanční možnosti byly, dalo by se říci, neomezené[13]. V tomto případě mohli provozní soukromých klubů zvažovat, zda podat trestní oznámení a podobné praktiky nenazvat nekalou soutěží.[14] 

Volby změnu nepřinesly

Komunální volby na podzim roku 2010 slibovaly změnu i v městské kultuře. Zvítězila v nich strana SOS pro Opavu v čele s průbojnou političkou Pavlou Brady, která mimo jiné před volbami slibovala zatočit s praktikami v Opavské kulturní organizaci. Po volbách následoval slibovaný interní finanční audit, který odhalil řadu nesrovnalostí v účetnictví[15]. Auditorům během kontroly v Obecním domě práci ztěžovala nejen samotná ředitelka Šindlerová, ale i někteří zaměstnanci, kteří auditorovi fyzicky zamezovali ve výkonu jeho práce. Fyzickou likvidací bylo auditorovi vyhrožováno ze strany dalších zaměstnanců. Všechny nakonec překvapil fakt, že v březnu 2011 ředitelka Šindlerová odešla z vlastní vůle ze své funkce. Auditoři poté odhalili vážná pochybení ve věcech sepisování pracovních smluv, zaznamenána byla i další vážná pochybení. Magistrát tak podal trestní oznámení na neznámou osobu. Čímž byla fakticky celá věc zahrána do autu, protože policie následně případ uzavřela s tím, že nemá pachatele, a případ dala k ledu.

Po jistém čase provizoria se do čela Opavské kulturní organizace po výběrovém řízení v polovině roku 2011 dostala Daniela Pekárková. Nová ředitelka přišla z bezpečnostní agentury BOIS. Bohužel, počáteční nadšení vystřídalo opětovné selhávání v nejzákladnějších manažerských skutečnostech, neznalosti kulturní politiky a v nekorektním, až policejním jednání s lidmi.

Organizace se navíc pustila do plánované nákladné rekonstrukce prostoru Domu umění a kostela sv. Václava a snahy o vytvoření dalšího svatostánku městské kultury. Unifikace někdejšího dominikánského kláštera a kostela, která přišla na 119 milionů korun, se Opavské kulturní organizaci povedla. Bohužel to však znamenalo vznik totožně zploštělého výstavního prostoru, který už nabízel ve shodném duchu opravený Obecní dům. Do pozice galeristy Domu umění se po výběrovém řízení dostal překvapivě Martin Klimeš, někdejší ředitel tohoto prostoru. Ten v Domu umění navázal na nadstandard své dosavadní práce.

Po určité době se OKO o pozornost „přihlásilo“ znovu. Čtyři její zaměstnanci včetně galeristy Martina Klimeše podali výpověď z důvodu stresujícího pracovního vypětí a otevřeného konfliktu s vedením. Aby toho nebylo málo, spolupráci s touto institucí přerušilo i občanské sdružení Za Opavu, které v prostorách Domu umění pořádalo přednášky o architektuře. Sdružení Za Opavu sledovalo činnost Opavské kulturní organizace v dlouhodobém horizontu a bylo jedním z kritiků této instituce. Avšak kromě kritizování nabízelo i alternativní řešení nedostatků v chodu této organizace. Nyní ale došla sdružení trpělivost a v otevřeném dopise, který zaslalo nejen do místního tisku, ale i vedení radnice, vyzvalo ředitelku Pekárkovou k odchodu z funkce z důvodů „neakceptovatelného bossingu a šikany zaměstnanců“. Sdružení Za Opavu také kritizovalo chování vedení města, které „pouze reaguje na formální závěry kontroly a dává vedení OKO opakované šance k nápravě drobných prohřešků účetního a formálního charakteru. Zcela tak ignoruje skutečné jádro problému, který je založen především na číslech sice těžko vyjádřitelných, ale evidentně negativních manažerských rozhodnutích, v jejichž důsledku je organizace vnímána jak odbornou, tak laickou veřejností jako instituce se špatnou pověstí, v níž panuje atmosféra strachu, nepřívětivosti, nevstřícnosti, kde se návštěvník cítí mezi frustrovanými zaměstnanci nevítaně a nepatřičně“. Vedení pak šikanu ze strany ředitelky OKO shrnulo slovy o neprokazatelnosti těchto informací. O tom, že v Opavské kulturní organizaci nepanují příznivé pracovní podmínky, ale hovoří fakt, že z původního obsazení vedení z roku 2007 zůstal na svém místě jediný člověk.[16]

Probuzení z půlročního komatu?...

Z dosavadního výkladu se zdá, že Opavská kulturní organizace neuspořádala žádnou akci, která by stála za navštívení. Tak tomu samozřejmě není. Uskutečnily se vynikající koncerty formací Dva, Fiordmoss, Tomáše Kočka, Midi Lidi, Floex a dalších, skvělé výstavy Jiřího Davida, Krištofa Kintery, Kristýny Krahulcové či Róberta Palúcha, promítnuty byly jedinečné dokumenty z produkce festivalu Jeden svět, konaly se přednášky o výtvarném umění z autorského pera pedagoga Jiřího Siostrzonka. Ale tyto pozitivní záblesky jsou nekompromisně drceny vysokým procentem balastu a nefunkčností organizace[17]. Pouze poslední tři měsíce roku 2012 přinesly kupodivu program, který by bylo možné, až na některé výjimky, označit za vyvážený. 

O osudu Opavské kulturní organizace, která za pět let svého fungování z městského rozpočtu spolkla bezmála 50 milionů korun, měli politikové rozhodnout do konce července. Nakonec bylo pochybení ředitelky Pekárkové ve věci manažerských vedením města potrestáno vzetím osobního ohodnocení ředitelce. Poslední červencový den byla Daniela Pekárková odvolána radou města ze své pozice, její místo až do nového výběrového řízení, které se uskutečnilo v říjnu, zaujal Jan Kunze. Ten nezapomněl ve své nově nabyté, i když dočasné, pozici uskutečnit během listopadu a prosince ještě další dvě akce svých vlastních projektů a zaokrouhlit tak počet svých účastí v domě, který by měl symbolizovat multikulturnost a multifunkčnost myšlení, na 11.

Nový ředitel vzešel ze zdlouhavého výběrového řízení. Kandidátů bylo několik: od bývalých novinářů a kulturních činitelů, přes dramaturgy klubů, bývalé ředitele podobných institucí až po nadšence a galeristy. Celkem se přihlásilo 12 účastníků. Vybrána byla Ing. Jana Hynarová, 43letá zastupitelka ze Štítiny, která do své funkce nastoupila v polovině listopadu.

Co čeká novou ředitelku v její pozici? V podstatě pouze jediná možnost: kompletně vyměnit vedení této organizace, od dramaturga po personál expozice[18]. Ten si totiž vybudoval svůj vlastní status quo, ze kterého se nedokáže hnout[19]. Dokázal to za „fungování“ předchozích ředitelek, kdy konkrétní personál fakticky ovlivňoval jejich rozhodování, což se projevilo především v kumulování funkcí pod jedinou osobu.

Ředitelka musí nutně sestavit fungující pracovní tým, schopný šířit pozitivní atmosféru a vytvářet prostředí lákající k návštěvě i spolupráci. Tuto schopnost v současném vedení organizace i z pracovníků nemá nikdo.[20]

Možností z řady utopických je, že by se vedení města odhodlalo Opavskou kulturní organizaci zrušit, o čemž osobně pochybuji, neboť nic se nebrzdí hůře, než pět let nepotřebný jedoucí vlak na křivých kolejích. Došlo by totiž k popření podřízení kultury striktnímu ekonomickému režimu. Už by, alespoň v Opavě, neplatilo tvrzení předchozího i současného vedení magistrátu, že si dobrá kultura na sebe vydělá sama. Dosavadní přístup ke kultuře jako k prvku tržního hospodářství se zákony poptávky i nabídky by tak byl narušen. Místo umělého vytváření kulturní produkce (OKO generovalo v loňském roce téměř dvě stovky akcí) by třeba konečně zasedli u jednoho stolu politici a kulturní činitelé a stvořili koncepci (mimochodem, doposud chybějící), která by podporovala živou kulturu, rozdělila by kulturní sektor na veřejný a privátní, neziskový a ziskový, službu a podnikání. Grantoví žadatelé v kultuře, kterých je ročně přes šest desítek, by třeba konečně dostali pořádnou finanční injekci, aby mizivá částka 1,8 milionů korun, kterou vedení vyčlenilo pro realizaci grantových projektů, nesloužila jen k polechtáním jejich žaludků. I přesto, že veřejný zájem asi nebude tím, co lze ekonomicky zhodnotit, lze jej vyvážit cenou správného fungování společnosti. A to je cena, o které je třeba rozhodně začít jednat. Alespoň kvůli budoucnosti opavské kultury.

Autor je členem výboru o.s. Za Opavu, bývalým místopředsedou kulturní komise rady Statutárního města Opavy, organizátorem kulturních akcí a jedním z uchazečů uplynulého řízení na ředitele Opavské kulturní organizace.