Židovský způsob pohřbívání

Judaismus už ví, že člověk nemá být v nemoci ani smrti opuštěn. Stane-li se tedy, že zemře člověk židovského vyznání, je o něj výborně postaráno. Institucí, jenž se stará o zemřelé je Cherva kadiša – pohřební bratrstvo. Jejich úkolem je však také postarat se o pozůstalé, pomáhat při přípravách pohřbu a podporovat rodiny, jež se ocitly bez živitele, sirotky a chudé. Členem tohoto bratrstva mohl být pouze bezúhonný člen židovské obce, pro nějž to byla pocta.

Nebožtík nesmí zůstat v úmrtním domě přes noc, je tedy přepraven do márnice (většinou stávaly na okrajích hřbitovů, či se pro tento účel používala obřadní síň) a pohřeb se konal pokud možno ještě tentýž den. Dle biblického rčení „prach jsi a v prach se obrátíš“ odmítají kremaci. Pohřbívá se tudíž pouze do země v rakvích z neohoblovaných prken.

Zemřelý je po převozu do márnice uložen na většinou kamenný stůl a je přikryt prostěradlem. Poté členové Chervy kadišy prováděj rituální omytí těla, které probíhá pod prostěradlem. K tomuto účelu musí být použita teplá voda, musí se tedy v márnicích topit, proto mívají márnice komíny. Omytí začíná od hlavy, přes pravý horní kvadrant – pravé rameno, hruď a pravou ruku – pokračuje se k pravé noze, poté k noze levé až k levému hornímu kvadrantu. Pak je zemřelý nakloněn na bok a jsou mu umyta záda (nesmí být otočen na břicho). Prostěradlo se sundá a tělo se opláchne až 30-ti litry teplé vody v max. třech nádobách. Tímto je mytí dokončeno. Po osušení a zabalení do bílého rubáše skládajícího se většinou ze sedmi částí (kohanité mají ještě osmou část – rukavice) a nemajícího kapsy, protože si zemřelý z tohoto světa nic neodnáší, je již připraven k pohřbení. V márnici je uložen nohama ke dveřím a u hlavy mu je zapálena svíce. Rubáš v Izraeli je pro všechny stejný, avšak v diasporách se může pro muže a ženy lišit. S muži bývá často pohřben také talit (modlitební plášť) zbavený třásní.

Zásadou židovských pohřebních zvyklostí je prostota a nejsou zde rozdíly mezi bohatými a chudými. Po modlitbách a smutečním proslovu rabína je rakev za pronášení žalmů nesena ke hrobu a po jejím spuštění hodí na rakev každý z přítomných tři lopatky hlíny. Na závěr obřadu se pronáší modlitba za zemřelé - Kadiš.

Období smutku u Židů trvá rok a je rozděleno do tří období vystihujících stav duše po ztrátě blízkého člověka. První období – šiva – je nejintenzivnějším obdobím smutku trvajícím jeden týden po pohřbu. Pozůstalí zůstávají doma (kromě bohoslužeb), nesmí nosit koženou obuv, uzavírat obchody a vykonávat běžnou práci, dále je zakázán pohlavní styk, musí studovat Tóru, nesmí si stříhat vlasy, holit vousy, koupat se, prát prádlo ani zdravit či opětovat pozdravy. Druhé období – šlošim – odpovídá jednomu měsíci po pohřbu. Rodina se navrací ke každodenním povinnostem, nesmí však být oděni do nového oblečení, nesmí se holit ani stříhat, navštěvovat slavnosti, jako např. obřízku či svatby a dočasně nesedí na svém místě v synagoze. Třetí období – avejlut – trvá po dobu jednoho roku. Toto období vyvrcholí postavením náhrobku, jenž se většinou vztyčuje rok po pohřbu.

Zdroje:

Karel Müller, Rudolf Žáček: Opava – historie/kultura/lidé, Dějiny slezských měst.  

Lucie Lomičová: SOČ, Hledání židovské historie, Opava.

Malý průvodce po židovském hřbitově.  

Archiv sdružení Areka.

Foto: Kateřina Skalíková.