Aleje? Aleje!

Jak to vlastně s těmi alejemi začalo? Snad prvním plánovaným záměrem se staly aleje stromů v období baroka. Vznikaly přesné urbanistické koncepce přenášené z papíru do krajiny jako doprovodná zeleň u silnic, velmi často upozorňujících na konečný významný bod, kterým směřovala naše cesta. Dodnes nás staré barokní cesty zavedou k náměstím, kostelům, zámkům, významným poutním místům. V době josefínských reforem pak dochází k častému napřimování cest, které se dříve křivolako vlnily krajinou. Kolem nově trasovaných silnic se však v důsledku panského nařízení opět vysazují aleje sloužící, stejně jako dříve, k ochraně cestujících před slunečním žárem, jako ochrana vojsk před jejich spatřením nepřáteli nebo k osvěžení se plody z hojně vysazovaných ovocných stromořadí.

Umím si představit krajinu bez stromů? Neumím. Bojím se, že by má cesta do zaměstnání, obchodu, k lékaři, procházka se psem, ztratila jeden z rozměrů a tisíce vjemů, které už prostě potřebuji. Existence alejí se stala v mém životě již nepostradatelnou. Připadá mi to tak jasné. Soužití s alejemi nám přece přináší nekonečné množství pozitivních vlivů na naše životy. Vnímáme je vědomě i nevědomě. Už toho bylo řečeno i napsáno tolik o jejich významné krajinotvorné funkci, o hygienických a mikroklimatických aspektech (snižování prašnosti, tlumení hluku, zachycování výfukových zplodin, stínění), jejich významné úlohy při zadržování sněhu a půdy u krajnic, optickém zdůraznění tras, snížení rychlosti automobilů, vyloučení fádnosti trasy … že už se mi je nechce ani zmiňovat. Hodnoty alejí jsou nevyčíslitelné a je mi jasné, že jejich chátráním a zánikem krajina pustne.

A celá věc je ještě jasnější, když začínám nabývat dojmu, že příčinou jejich plošných asanací může být úplně banální základ - stromy pokácíme, abychom je nemuseli udržovat, abychom se o ně nemuseli starat. Někdo si nejspíš spočítal náklady za ošetření stromů, jejichž údržbu nikdo dlouhá léta, celé jejich životy, neprováděl.  A co je asi levnější – skácet strom nebo jej odborně ošetřit a prodloužit tak jeho životnost? Jako v ostatních případech, tak i zde vlastnictví zavazuje. V tomto případě vlastnictví pozemku, na kterém strom, alej, stojí. A protože vykácet je jednodušší a levnější varianta, uděláme to. A hlavně si vymyslíme důvody, proč to s nimi nejde. Až nakonec přece jen zjistíme, že ty důvody, které předkládají silničáři a obce, nejsou postaveny na relevantních základech. Jejich obhajoba se také zcela nepovedla a naštěstí se zdá, že vše směřuje správným směrem – najít a podpořit důvody, proč aleje v krajině zachovat.

Své krátké zamyšlení bych zakončila citátem pana Vojtěcha Storma: "Alej ve volné krajině je svědectvím velkorysého hospodaření s estetickými ambicemi, jaké byly příznačné pro šlechtický nebo klášterní velkostatek. Lakomému sedlákovi bylo líto, že by mu taková alej na pole stínila. Přítomnost aleje povyšuje krajinu na park, okrasnou farmu." Přeji nám všem trochu velkorysý nadhled, aby nemohlo dojít k tomu, že se chováme jako ten lakomý sedlák.

V několika filmech z 60. let se objevuje černobílý, ztichlý a někdy zpomalený pohled do korun stromů, které vytvářejí alej. Podobné obrazy někdy lidé vídají ve snech. Díváme se nahoru a vnímáme zvolna uplývající mezery mezi stromy a nejsme si jisti, zda v tomto stromovém rytmu jsou důležitější prázdná místa, anebo samotné stromy.
Aleje jsou tradičně definovány jako dvouřadé, stejnověké porosty podél cest. Běžný profesionální přístup, který podporuje většina zahradních architektů, je založen na tom, že pokud alej zestárne, je z estetických důvodů lepší ji vykácet a celou nahradit. Naproti tomu místní lidé, a to prakticky bez výjimky ve středních, jižních či západních Čechách, si přejí zachovat staré stromy. Ráz historických alejí je tím sice dotčen, ale je posílena vazba na jednotlivé stromy.
V roce 2006 jsme s režisérkou Ljubou Václavovou na objednávku Ministerstva životního prostředí začali připravovat filmový dokument o alejích. Ještě jsme nevěděli, že bude mírná zima, během jejíhož konce začnou polozaměstnaní správci komunikací ve velkém kácet aleje, a že se k nim rychle přidají i obce, které se chtějí zbavit stromů či vydělat na dřevu. Tento proces byl zásahem státních orgánů i nevládních organizací zpomalen, ale nemylme se – nenápadně pokračuje dál: nevykácí se najednou celé stromořadí, ale podříznou se dva tři stromy a za půl roku dalších pár. Několik měsíců jsme zhruba na polovině území České republiky soustavně sledovali aleje a hovořili s mnoha lidmi. Jednalo se o základní otázky: patří aleje do současné krajiny? Nežijeme už v jiné době, v níž aleje nemají budoucnost?
Během dvou tří měsíců strávených na cestách napříč republikou se ukázalo, že tyto otázky vůbec nemusíme řešit, protože je mezitím vyřešil sám život. Alejí vysázených je víc než alejí pokácených. Rozdíl je v tom, že každý si všimne, když někde schází mohutné stromy, ale málokdo si uvědomí, že kolem cesty někdo zasázel útlé tyčky mladých stromků.
Historie alejí opisuje kruh, který začíná ve starověku alejemi sfing či soch a končí v postmoderně alejí billboardů. Zlatým věkem stromořadí je barokní doba. Půda byla v té době sjednocena pod velkými vlastníky, nejčastěji šlechtici nebo církví. Zemědělská výroba byla soustředěna ve velkých barokních velkostatcích. Krajinu bylo nutné nějak opticky uspořádat a rozčlenit na menší celky. Jednotná krajinářská koncepce na první pohled ukazovala postavení majitele a praktickou zběhlost správce panství.
Jiné aleje se staly součástí zámecké architektury anebo poutních cest. Obvykle v sobě kombinovaly estetické důvody a ryze praktické záležitosti, jako je potřeba stínu, úprava mikroklimatu, sběr ovoce či dokonce náhradní zdroj palivového a stavebního dříví. Mít alej zdravých vzrostlých stromů bylo tehdy, stejně jako dnes, možná lepší než mít hotové peníze. Na alej je nutné se dívat i jako na investici do budoucnosti.
Které z tradičních významů alejí přetrvaly do současnosti? V rozhovorech jsme se opakovaně setkávali s estetickou a citovou vazbou na stromy. Pokud si někdo navykne jezdit dvacet let stejnou alejí do práce, a pak ji někdo vykácí, trvá to i několik let, než se odhojí smutek nad ztracenými stromy. Kácející starostové by si měli být vědomi, že tohle jim celé roky, možná až do konce jejich života lidé neodpustí a nezapomenou, protože citová vazba na strom může být stejně silná jako na milovaného psa.
Méně patrné je, že aleje jsou zejména v zemědělské krajině něco jako „malý les“, kde své útočiště nalézají zpěvaví ptáci, noční můry a drobní savci. Současná evropská krajina je rozdrobená sítí komunikací a řadou staveb, skladů a nových osad. Zatím ještě nikdy neměla tak amorfní, téměř nestrukturovaný ráz. Určujícím prvkem krajiny se staly dálnice, protože přitahují další komunikace a stavby. Výsledkem rozdělení země mezi mnoho majitelů je krajinný chaos, který sice není vyloženým neštěstím, ale lidé podle řady antropologických pozorování dávají přednost krajinám přehledným. Snad to je pozůstatek z dob, kdy bylo nutné pozorovat lovnou zvěř nebo hlídat stáda dobytka. Dodnes za dům s vyhlídkou zaplatíte dvakrát tolik než za dům někde v houští. Výstavba nové aleje je jednou z mála možností, jak krajinu opět nějak sjednotit.
Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, budeme se chovat i ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti rovněž zasahuje do sociálního, respektive asociálního prostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samotné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a modrosti, někdo vás zpeněží, tedy využije vašich zkušeností ke svému zisku a pak vás propustí. Kácení alejí pomáhá vytvářet sociální atmosféru. Lidé si toho jsou na nějaké základní, nereflektované úrovni vědomi a kácení či jiné bezohlednosti je zlobí, protože vědí, že se nejedná jenom o stromy, ale také o ně samotné. Na alejích je patrné, že i na některé vztahy a vlastnosti, jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou.
Správci komunikací obvykle při kácení argumentují bezpečností: „Doopravdy si přejete, aby tady umírali lidé?“ Ve skutečnosti podle různých výzkumů existují obojí situace. V některých místech kvůli stromům lidé umírají, ale jinde stromy pomáhají udržovat pozornost a zpomalují provoz. Bylo pozorováno, že podél čerstvě vykácené silnice přibylo dopravních nehod, protože řidiči začali jezdit rychleji. Z hlediska opadu větví jsou pravděpodobně nejvíc nebezpečným stromem lámavé a rychle rostoucí topoly, ale mnohým pádům větví či stromů se dá zabránit průběžnou údržbou. Zatímco aleje se obvykle nehodí u rychlostních komunikací, mohla by jim patřit budoucnost podél cyklostezek a pěších cest.
Po celé republice pozorujeme nejenom kácení alejí, ale také jejich výsadbu. Některé projekty – třeba alej s morušemi, která spojuje ves Bořetice na jižní Moravě s osadou vinných sklípků – mají ve zdejším teplém klimatu přirozený základ a nádherný potenciál nové krajinné tvorby. Jiné aleje jsou vysázeny z málo kvalitních, často unifikovaných stromků, které potlačují individualitu vzrostlých stromů, a je možné, že po pěti či deseti letech trápení dojde k jejich odstranění a k novému pokusu o alej.
Nové aleje tmelí komunitu, která něco viditelného a potřebného udělala vlastníma rukama a předá pýchu na alej svým dětem. Naproti tomu sudetské aleje sázeli jiní lidé, než jací zde žijí dnes. Jejich stromy jsou ponechány svému osudu a zanikají, nebo naopak bez údržby naprosto přirozeně košatí do nádherných tvarů, které se ne náhodou podobají samorostlým starým lidem.