Bývalý Mariánský ústav na Rybím trhu v Opavě

Bývalý Mariánský ústav zaujímá téměř celou východní stranu nejmenšího opavského náměstí – Rybího trhu. Rybí (Smolný) trh byl zastavěn již od středověku. Na východní straně náměstí stály zpočátku převážně právovárečné domy, kterých bylo v Opavě celkem 256. Do r. 1689 (kdy město z velké části vyhořelo) převažovaly ve vnitřním městě domy dřevěné, roubené nebo jen částečně zděné, lepší domy byly samozřejmě na hlavních náměstích.
Přestože na první pohled vykazuje bývalý Mariánský ústav prvky běžné produkce 19. stol., jeho historie je poměrně bohatší a dodnes se dochovaly doklady všech jeho stavebních etap.

Zásadní význam pro stavební obraz města měl požár v r. 1689, při němž bylo zničeno 321 domů. Protože požáru padl za oběť i farní kostel, komenda řádu německých rytířů a kaple sv. Alžběty na Rybím trhu, můžeme předpokládat, že obětí požáru se staly i domy, které stály na místě pozdějšího Mariánského ústavu. Nejstarším obrazovým pramenem je tzv. Požární obraz Opavy, který je datován na přelom 17. a 18. stol. Pro nás je důležitý prostor východní strany Smolného trhu, kde vidíme proti farnímu kostelu volně roztroušené domy (neseřazené do uliční zástavby, jak je to obvyklé na ostatních náměstích), za nimiž je poměrně velká volná plocha - můžeme předpokládat, že se jedná o spáleniště po dříve zde stojících domech. Pouze jeden dům zde zachovává tradiční uliční polohu. Podle jeho postavení proti tzv. kostelníkovu domu ho můžeme identifikovat přibližně na nároží ulice Almužnické, čili na parcelu, kde dnes stojí Mariánský ústav.
        Že budova byla postavena na místě domů, shořelých při požáru v r. 1689, dokládá i zcela první písemná zmínka, kterou máme k dispozici. Jedná se o zápis v Sedl(n)ického šosovních registrech, sepsaných po r. 1704, kde je za farním kostelem po levé straně zapsán dům Hanse Hamburegera (pozdější čp. 195, sousedící s naším domem z levé strany) a vedle něj již neexistující domy, „kde je nyní dětský a městský špitál“. Tyto pozemky patřily kdysi Johanu Schmidtovi, Valtinu Christovi, Georgu Schwartzovi, Matěji Lysému, Martinu Antošovi, Grögeru Rusenstabigovi. Další pramen je z 30. prosince 1710, kdy bylo do městské pozemkové knihy zapsáno, že na dům v Židovské ulici, který nesl později čp. 54, byly přeneseny 2 pivní várky ze 6 měšťanských domů, jež byly jako poustky (po požáru v r. 1689) využity k novostavbě dětského špitálu. V prostoru námi sledované budovy stálo tedy původně 6 měšťanských právovárečných domů. Protože zděné domy se ve městě ve větší míře (zvláště mimo hlavní náměstí) začaly stavět až po požáru 1689, můžeme se domnívat, že tyto domy (nebo alespoň některé z nich) mohly být dřevěné či hrázděné nebo jen částečně zděné. Právě na Rybím trhu byly totiž usazeny zejména střední vrstvy právovárečníků a řemeslníků, u nichž s celozděnými domy nemůžeme počítat.
        V r. 1709 vyrostl na spáleništi u farního kostela sirotčinec sv. Michala. Sirotčinec (či sirotčí špitál), pojmenovaný podle hřbitovní kaple sv. Michala vedle farního kostela, byl založen měšťankou Justinou Tomášovou (Tomasovou) 24. září 1707 s nadací 10.000 zl. pro 8 dívek a 8 chlapců s 1 vychovatelem, 1 vychovatelkou a kuchařkou či pomocnicí. Chlapci zde měli být od 7 do 14, děvčata od 6 do 12 let, měli se učit řemeslu nebo jiné slušné profesi. Sirotčinec podléhal děkanství, prvním ředitelem sirotčince ustanovila Justina Tomasová svého bratra Augustina Willerta. Jako správce vybrala Antonína Josefa Kurtze a Franze Xavera Ziehla, kteří měli také dohlížet na stavbu a údržbu budovy. Pro vybavení sirotčince nabídla i mobiliář ze své pozůstalosti. Na vydržování sirotčince se podílelo i město a stát, reprezentovaný Královským úřadem v Opavě. O založení sirotčince informuje také pamětní listina, vyrytá na stříbrné destičce (200x153 mm), která byla nalezena v r. 1960 nebo 1961 při opravě garáží Slezského divadla.
        Ještě za života zakladatelky se měla začít stavět budova sirotčince. Již 26. května 1707 městská rada na svém zasedání projednávala žádost purkmistra Antonína Josefa Kurtze o koupi místa za farním kostelem a právovárečným domem doktora Böhma, které bylo pusté a zasahovalo až k tzv. Jantošovské poustce (včetně). Podél ulice (náměstí) měla poustka délku 25 sáhů (asi 45 m) a pak od školy k tzv. Frühaufovské zahradě 18 sáhů (asi 32 m) (délka podél ulice Almužnické), což odpovídá současné délce parcely. 3. ledna 1708 oznámil Antonín Josef Kurtz magistrátu započetí stavby sirotčince na poustkách za domem dr. Böhma). K budoucí stavbě již bylo obstaráno množství vápna a kamene, ještě velké množství materiálu, zvláště cihel, kterých bylo zapotřebí 200.000, bylo potřeba obstarat. Magistrát se část z nich rozhodl darovat. Je zřejmé, že stavba proběhla na „zeleném drnu“ (zejména podle množství potřebných cihel), ale není vyloučeno, že byl do ní (možná jen částečně) pojat dům, který vidíme na tzv. Požárním obrazu (viz výše). Ve své závěti z r. 1709 pak Justina Tomasová odkázala „již založenému sirotčinci blízko farního kostela“ dalších 2000 zl. a kromě toho 5000 zl. na stavbu budovy, „která již začala“...„aby byl co nejlépe postaven a v úplnosti zůstaven“.
        O podobě sirotčince máme jen nepřímé indicie. Jedná se jak o prameny obrazové, tak písemné. Sirotčinec poprvé zachycuje perokresba Opavy od městského radního Ferdinanda Schwartzera, která bývá datovaná do doby kol. r. 1700, již zobrazený sirotčinec (pod písmenem I – das neue Kinderhospital) ale posunuje datování až po r. 1709. Sirotčinec je v jeho podání stavbou na přibližně čtvercovém půdorysu, se štítem (či štíty) do Smolného trhu, na sedlové střeše je patrná věžička posazená do průčelí. Zdá se, že budova je patrová. Průčelí je na levé straně snad ozdobeno půlkruhovým štítem.
        Poněkud podrobnější (a také pečlivější a věrohodnější) je kresba Opavy od severovýchodu z 1. pol. 18. stol. (zobrazení ještě existujícího kostela sv. Michala, který vyhořel v r. 1758, ji datuje ante quem). Pokud zobrazuje veřejné stavby věrně, stál sirotčinec v té době na půdorysu L s jedním křídlem podél ulice Almužnické, s druhým podél Smolného trhu. Obě části měly sedlovou střechu, v průčelí křídla podél náměstí byla na střeše malá věžička. Za sirotčincem byla poměrně velká plocha, rozdělená příčně do obdélných pásů, která sloužila jako zahrada. Vedlejší budova štítově orientovaná do náměstí již nepatří k sirotčinci, jedná se o sousední dům s pozdějším čp. 195. Je otázkou, zda byla budova již v té době patrová, protože na kresbě je zobrazena jen jedna řada oken. Protože ale křídlo podél náměstí nemá okna žádná, můžeme to považovat za stylizaci.
        Z písemných pramenů nás o podobě sirotčince informují dvě zprávy o stavu budovy z let 1733 a 1754. V r. 1733 byla zjištěna špatná statika domu - tři hlavní (nosné) zdi vpravo, vlevo a vzadu byly odspoda až nahoru roztržené. Již nestačilo je pouze zaklínovat, hrozilo nebezpečí, že se trhliny budou zvětšovat. Vnitřní opěrné oblouky ve dvoře, stejně jako horní okna a klenby, byly až k předním schodům odtržené od zadní části. Pro zjištění příčiny těchto značných škod byly na třech různých místech odkryty základy. To odhalilo, že jsou na levé straně, směrem k domu Davida Bonna, stavěné zcela rozdílně a na jednom místě dokonce velmi úsporně a z toho vyplývalo jejich nepříliš dobré zajištění. Komise rozhodla, že se musí prohlédnout i ostatní základy, protože v tomto roce se od sebe začaly odklánět také boční zdi směrem k městskému špitálu (vpravo). Ještě v tomtéž roce došlo alespoň k částečnému řešení situace – základy byly podezděny, zpevněny a podepřeny pilíři, rozpraskané zdi byly uvnitř i venku zaklínovány . Podepření ale nebylo kvůli příliš těžké břidličné krytině dostačující a brzy se objevily ve zdivu další praskliny. Další vizitace sirotčince proběhla o 21 let později, 26. dubna 1754 a opět byly zjištěny závažné závady ve statice. Bylo rozhodnuto budově odlehčit a místo břidlice pokrýt střechu šindelem. Krytina totiž příliš zatěžovala krov a také zdivo, které praskalo, částečně také vlivem počasí. V r. 1754 byla tedy těžká břidlice ze střechy budovy zcela odstraněna a nahrazena lehčím šindelem, který byl natřen červenou olejovou barvou. Zbytek budovy, která byla již značně zchátralá, byl opraven – zdivo bylo dobře zaklínováno, omítnuto a budova byla uvnitř vybílena. Tesaři při té příležitosti také zcela nově postavili dřevěné pavlače, které byly potřebné k věšení prádla
        Z těchto zpráv můžeme sestavit poměrně věrohodnou podobu stavby. Zcela jistě byla budova patrová, nejprve krytá břidlicí, po r. 1754 šindelem. Byla zde letní a zimní jídelna, pravděpodobně v přízemí, v patře pak můžeme předpokládat ložnice, zřejmě jednu pro děvčata a jednu pro chlapce. Oběma křídly probíhaly v přízemí i patře chodby, patrně na nádvorní straně. Zmínka o horních oknech a klenbách naznačuje, že i patro mohlo být klenuté. V přední části budovy bylo schodiště (protože se hovoří o „schodišti, které bylo nejvíce vpředu“, bylo zde zřejmě ještě i jiné schodiště). Směrem do dvora byly v interiéru (v přízemí) opěrné oblouky nebo arkády. V jednom z křídel byl vzadu (do dvora) uprostřed vjezd nebo východ. Ve dvoře byly v r. 1754 postaveny dřevěné pavlače k věšení prádla. V sirotčinci byla kuchyň s pekařskou pecí. Někde v prostoru dvora či zahrady byla zděná sýpka.
        V r. 1758 město znovu hořelo. O tom, že budova sirotčince nezůstala ušetřena ohně, máme jednak nepřímou zmínku - v r. 1762 byl sousední dům čp. 195 při prodeji označen jako vyhořelý, je tedy pravděpodobné, že vyhořel i sirotčinec - a také zmínku přímou. R. 1758 totiž pořídila měšťanka Rosina Urbancová nová kamna do zimního refektáře, při požáru v srpnu téhož roku byla ale kamna zničena. Kamna pak byla pořízena znovu a stará kamna byla postavena do letního refektáře.
13. března 1787 byl sirotčinec zrušen (chovanci byli s úmyslem zajištění lepší péče rozděleni do jednotlivých měšťanských domácností) a nadace přesunuta do Brna. 21. července 1787 koupil dům v dražbě, která se pořádala z příkazu gubernia, za nejvyšší nabídku 1560 zl. Karel Czeike z Badenfeldu.
       Karl Josef Czeike sv. p. z Badenfeldu (1732-1809) byl bohatý opavský obchodník se suknem a manufakturní podnikatel. V Opavě založil velký manufakturní podnik, který vyvážel nejen do zemí rakouské monarchie, ale i mimo ni. Investoval také do nemovitostí a koupil několik okolních velkostatků. Opavský dům (s výjimkou zadního dvora proti městskému špitálu ) prodal Karl Czeike 30. prosince 1799 svému nejstaršímu synovi Karlu Josefovi za 4000 zl.
            V r. 1803 vymohl Karl Josef Czeike z Badenfeldu pro dům právo svobodného domu a poté ho vložil jako stavovský do zemských desek. Právo svobodného domu znamenalo, že byl osvobozen od daní a poplatků k městu a náležel nikoli pod městské právo, ale pod zemské. Jako takový byl zapsán v zemských deskách.
        Opavský dům si Badenfeldové zvolili zřejmě za své městské sídlo a proto můžeme předpokládat, že budovu, která dříve sloužila jako sirotčinec, přestavěli pro potřeby pohodlného bydlení. Zmínku o tom, že se s přestavbou začalo hned, jakmile dům Karl Anton z Badenfeldu získal, máme z r. 1790. V tomto roce bylo v rámci karolínského katastru provedeno majetkové přiznání bývalého špitálu, který byl až do r. 1789 osvobozen od daní a jehož majitelem byl nyní Karl Czeike z Badenfeldu. K budově patřila malá zahrada, která byla v r. 1785 vyměřena na 126 čtver. sáhů (asi 453 m2), po čase byla ale 1/3 využita jako dvůr. Pak následuje pro nás zásadní poznámka o tom, že budova nebyla nyní ještě zcela upravena Jen jedna její část se dvěma světnicemi byla pronajata Franzi Hanckemu za 20 zl. K vlastní potřebě majitele zůstalo pět světnic, dva velké a tři malé kvelby (klenuté místnosti) a jen jedna kuchyň.
        Přestavba tedy začala zřejmě již v r. 1787 nebo krátce po něm a její dokončení můžeme předpokládat před r. 1820. V tomto roce totiž v době opavského kongresu v domě bydlel hrabě Golovkin z ruského dvora. Tak vzácný host by zcela jistě nebyl ubytován v domě, který by neposkytoval veškerý potřebný komfort, takže můžeme téměř s jistotou říci, že v té době již byla adaptace domu dokončena. Je možné, že byla dokončena dokonce již v r. 1803. Možná právě proto, že dům již získal podobu městského šlechtického sídla, snažil se Karl Josef Czeike vymoci pro něj právo svobodného stavovského domu a zapsat ho do zemských desek.
        Přestavbu zřejmě začal Karl Anton Czeike, pokud ji také nedokončil, mohl v ní po koupi v r. 1799 pokračovat syn Karl Josef. Při této příležitosti můžeme spekulovat i o architektovi či staviteli, který se na stavbě podílel. Pro Czeiky pracoval především Karl Biela a jeho syn Franz, který se dokonce stal vrchnostenským stavitelem ve Fulneku. Jestliže budeme předpokládat, že adaptace domu začala již krátce po r. 1787 a skončila před r. 1803, nemůžeme příliš počítat s tím, že by se na ní zúčastnil syn Karla Biely Franz (1789-1871). Ten dokončil studia na vídeňské akademii (obor architektura a krajinomalba) teprve v r. 1810. Jen pokud bychom připustili, že přestavba opavského domu se protáhla až do r. 1820, můžeme účast na ní připsat i Franzi Bielovi.
        Jak přestavěná budova vypadala, můžeme poznat jednak z akvarelu G. Fritsche z r. 1829, který zobrazuje Opavu od severovýchodu, jednak z map stabilního katastru z r. 1836 a plánu A. Onderky z r. 1837. Fritschova veduta je poněkud nejasná, perspektivně zkreslená a také nepřesná (nevidíme na ní např. sousední dům čp. 195). Badenfeldovský dům Fritsch zobrazuje jako patrovou budovu obdélného půdorysu podél náměstí, která se na nároží Almužnické ulice poněkud rozšiřuje na půdorys čtvercový. Tato rozšířená část je zastřešena stanovou střechou, obdélné křídlo zřejmě střechou sedlovou. Uprostřed křídla podél náměstí jsou prolomena velká vrata. V zadní části dvora směrem k Almužnické ulici je zakreslena úzká stavba s obdobným velkým vjezdem (snad zeď), která je krátkým krčkem spojena s hlavní budovou. Trošku jinak a poměrně věrohodněji zobrazuje dům (resp. jeho půdorys) indikační skica i císařský otisk stabilního katastru a také Onderkův plán. Z nich vyplývá, že Badenfeldové dostavěli budovu do podoby čtyřkřídlé stavby přibližně čtvercového půdorysu se středním dvorem, podél náměstí je připojeno delší křídlo obdélného půdorysu (mohlo mít provozní a hospodářský charakter). Vzadu ve dvoře je pak přistavěna menší zděná budova, zřejmě také hospodářského charakteru, za budovou směrem k Almužnické ulici vidíme zelený pás zahrady.
        V r. 1825 byl dům v pozemkové knize města Opavy zapsán jako svobodný stavovský dům. Byl patrový a měl dva sklepy, v přízemí dva pokoje, dvě komory, tři klenuté kvelby, kuchyň, v 1. patře pak 13 pokojů. Majitelem byl Karl sv. p. Badenfeld. Větší počet místností (zejména v patře) dokládá, že v r. 1825 byl dům již zcela jistě adaptován pro potřeby bydlení. Počet místností v přízemí je menší než v patře, je ale pravděpodobné, že zmíněné dva pokoje mohly být poměrně velké a sloužily jako salóny či haly.
        V r. 1842 Karl Josef Badenfeld zemřel a dům zdědila jeho vdova Kateřina roz. Hauerová. Ta ho převedla na jednoho ze svých tří synů – Wilhelma. 14. února 1843 prodal Wilhelm Badenfeld, zemský hejtman, dům svému bratrovi Eduardovi za 13.000 zl. R. 1848 daroval Eduard dům své manželce Adelheid. Ta ho ale obratem, ještě 3. listopadu téhož roku, prodala za 13.500 zl. Karolíně Meinertové, roz. von Balzberg.
        Karolína (též Charlotte) Meinertová vlastnila dům až do r. 1871. Její vlastnictví zaznamenávají opavské adresáře z let 1858, 1860, 1869. Hraběnka Meinertová zde zřejmě také bydlela, nicméně od 17. listopadu 1858 do 1. října 1859 byla v budově kancelář hlavního vojenského zásobovacího úřadu (po dobu oprav původní budovy). V r. 1862 zaznamenal dům ve své opavské kronice Eduard Kreuzinger. Píše o něm, že dříve patřil Eduardu z Badenfeldu, nyní dědicům statkáře Hugo Meinerta. Jednalo se o pěknou jednopatrovou budovu s malou zahradou.
        V r. 1871 koupila dům Kongregace Dcer Božské lásky. Zakladatelkou kongregace byla Františka Lechnerová z Bavorska. Rozhodla se zakládat ústavy pro ochranu chudých dívek, které přicházejí z venkova do měst hledat práci, kvůli nezkušenosti utratí všechny peníze a často upadají do bídy hmotné i mravní. V ústavech měly nalézt bezplatné ubytování, vyučování i pomoc při hledání práce. 21. listopadu 1868 dostala Františka Lechnerová povolení k založení ústavu a v r. 1869 vznikl první ústav rakousko-uherské monarchie ve Vídni. Již v r. 1870 zakládá F. Lechnerová podobné ústavy v Brně a v Opavě. Zpočátku bydlely sestry i s 8 dívkami jinde – v třípokojovém bytě, který brzy vyměnily za větší na Kiosku. Teprve v prosinci 1871 se jim podařilo zakoupit dům na Rybím trhu. Ten stačil nejen pro ubytování všech dívek, které potřebovaly pomoc, ale stal se střediskem dalších sociálních služeb. Byla v něm zřízena nedělní škola pro děti a dívky, dále sirotčinec a internát pro dívky, kde se učily vařit, šít a zvládat ostatní ruční práce. Z internátu postupně vznikla hospodyňská škola, která se v r. 1880 stala veřejnou.
        Sestry musely patrně dům opravit, o čemž svědčí drobná zpráva z Opavského týdenníku z 1. června 1872, která oznamuje, že „zdejší ústav Mariánský, zakoupiv si veliký a prostorný dům u farního chrámu č. 194, opravuje jej k účelům svým“. Podle zprávy měl dům krásné místnosti. V srpnu 1872 již byl ústav v domě na Rybím trhu zřejmě v provozu, protože tehdy oznámila kongregace arcibiskupské konzistoři, že zřídila v Opavě institut pro křesťanskou výchovu dívek. Měl zde být azyl a škola pro chudé dívky. Pro nezaměstnané zde měla být bezplatná strava, ochrana proti hříchu, upevnění ve víře, příklad lásky k bližnímu, vyučování náboženství a jiných potřebných znalostí a dovedností. Aby mohly být všechny tyto potřeby zajištěny, zakoupila kongregace odpovídající dům na Rudolfově náměstí č. 194 a odpovídajícím způsobem ho zařídila a ke společným duchovním cvičením v něm umístila domácí kapli. Žádala nyní o povolení vysvětit k tomuto účelu vhodnou místnost. Vybraná místnost byla plně způsobilá jako kaple, byla oddělená od ostatních prostor i činností, přízemní, klenutá a zařízená vším potřebným.
        V r. 1887 bylo k budově přistavěno boční křídlo s kaplí. K tomu se dochovaly jednak plány stavitele Huberta Kmentta z 10. března 1887, jednak dopisy kongregace arcibiskupské konzistoři. V dubnu 1887 oznámil děkan konzistoři, že stávající kaple sestává z přízemní místnosti, která je malá a již nemůže pojmout množství dívek. Stará kaple byla uvnitř budovy a děkan vyjádřil obecné přání, aby byla zvětšena a vstup byl umístěn tak, aby se dalo vcházet přímo z ulice, což bude možné jen u přistavěné kaple. Nová kaple byla zasvěcena sv. Josefu. Kromě přístavby kaple se v tomtéž roce měla provést přestavba chatrné střechy a úplně zchátralého povalu (stropnice). Je nanejvýš pravděpodobné, že v r. 1887 bylo také přistavěno druhé patro (ještě v r. 1862 je dům zmiňován jako jednopatrový – viz výše) a celý dům dostal současnou úpravu fasády.
        Jak již bylo řečeno, plán je signován Hubertem Kmenttem. Hubert Kmentt byl opavským stavitelem a architektem, spolumajitelem stavební firmy Josef a Hubert Kmenttové. S produkcí Kmenttovy stavební firmy se můžeme ještě v současnosti setkat. Připomeňme jen monumentální pozdně klasicistní budovu slezské zemské vlády na Masarykově ulici (dnes Slezská univerzita, 1878), justiční palác na Olomoucké ulici (1882), z obytných domů vlastní vilu na Tyršově 29 (pol. 80. let 19. stol.), vilu obchodníka Samuela Klaubera na Tyršově 14 (dnes exekuční oddělení okresního soudu, 1879), vilu Vladimíra Demla na Tyršově 20 (dnes SHŠ, 1886), vilu Karla Bayera na Hradecké 1 (později Ingstav, 1878) a vilu Gustava Mauera na Jánské 4 (1882-83).
        Kvůli nedostatku místa byla v letech 1907-1909 vybudována nová reprezentativní budova na Kylešovském kopci a kongregace z domu na Rybím trhu odešla. 4. srpna 1909 se majitelem domu stalo město Opava.
Kolem r. 1909 byla budova adaptována pro potřeby učňovského domova, jak dokládají plány přízemí a 1. patra čtyřkřídlé části budovy. Někdy v té době byla také zřejmě v úrovni 1. patra zastropena kaple, která dosud zabírala všechna podlaží. K přestropení došlo asi z důvodů využívání této části budovy knihovnou. Přestropení bylo provedeno systémem Hennebique. Belgičan Francois Hennbique vymyslel v r. 1892 železobetonovou konstrukci stropu, promyslel statické vlastnosti nového materiálu – části byly spojeny jednou betonovou směsí a propojené navzájem ocelovou výztuží. Do Opavy tot, v té době revoluční řešení přinesla zřejmě filiálka vídeň. betonář. f. Ed. Ast & comp., která zde existovala od r. 1905.
        V adresáři z r. 1910 je již dům zapsán pod novým čp. 183. Vlastníkem bylo město Opava a budova byla využívána knihovnou 1. rakousko-slezského německého knihovního spolku, byl zde také učňovský domov spolku Nordmark, městský domov péče o mládež pro zanedbané chlapce, dívčí a chlapecký útulek Ženského vzdělávacího spolku, jako obyvatelé je zde zapsáno 10 osob. Knihovna sídlila v 1. patře, knihovníkem byl ředitel obecné školy Franz Jilg.
        15. ledna 1921 byla německým lidovým knihovním spolkem založena německá městská knihovna a umístěna do 1. patra domu na Rybím trhu 4. Knihovna měla veřejnou čítárnu s přednáškovým sálem pro 200 osob (ta byla umístěna do prostor bývalé kaple) s příruční knihovnou a 100 titulů časopisů. Vedoucím knihovny byl ředitel školy Jilg, od r. 1925 dr. Schembera.
        R. 1930 byla knihovna v 1. patře budovy přestavěna. Z důvodu rozšíření knihovních prostor byla čítárna (bývalá kaple) o výšce 7,55 m přestropena vloženým stropem, který byl položen o něco výše, než byla úroveň podlah ve 3. NP zbytku budovy. Při adaptaci čítárny byla zřejmě také vytvořena monumentální freska s motivem Rozsévače na východní stěně, jejímž autorem je malíř Paul Gebauer. Paul Gebauer (1888-1951) Byl žákem německých impresionistických malířů Richarda Müllera a Gottharda Kuehla. Tvořil náměty z vesnického života, portréty, karikatury, ilustrace i návrhy výrobků uměleckého řemesla. Od 30. let ze více zabýval technikou fresky a nástěnné malby, což ho přivedlo k monumentálnímu realismu a ke stylu nové věcnosti. Ve 2. pol. 30. let vytvořil monumentální výzdobu opavského kostela sv. Hedviky, je autorem rozměrné fresky v opavské spořitelně (Cesta ke štěstí).
        R. 1946 byl v budově dům mládeže a také knihovna. V r. 1948 byl bývalý domov mládeže změněn na divadelní studio Divadla Zdeňka Nejedlého. Došlo přitom ke změně využití některých místností a pro tento účel k adaptaci budovy.
Na rok 1959 byla z důvodu porušené statiky naplánována rekonstrukce. Byl vypracován statický posudek, z nějž vyplynulo, že se má okamžitě stáhnout zdivo kleštinovými věnci a provést odvodnění dvora kolem obvodové zdi budovy. Na základě měření OÚKG Opava bylo rozhodnuto, že část budovy, která sedá, bude odbourána v délce cca 18 m. Na zpevněných základech se měla provést přístavba 10 m do výšky stávající budovy (tento trakt byl tedy o 8 m zúžen). Část budovy měla dostat nový krov, upravovaly se římsy, byl zrušen střední dvorek či světlík. Rekonstrukce začala v r. 1960.
        V r. 1981 byl v budově ze stávajícího skladu nábytku a bývalé prádelny v přízemí zřízen divadelní klub. Z bývalé chodby vznikl vstup, šatna a vstupní hala, ze dvou prostorů bývalého skladu nábytku (s klenbou a betonovým stropem) vznikla společenská místnost s odděleným barem a klubovna, z části dvou zaklenutých místností vpravo od chodby (jedna z nich byla přepažena příčkou) vzniklo WC, předsíň a komora. V menší společenské místnosti byly klenby, které měly být zachovány, nově měl být vybudován krb s otevřeným ohništěm s vyústěním do stávajícího komína. Ve všech místnostech se měly provést nové dlažby, opravit omítky, v sociálním zařízení nové obklady stěn z vnitřních obkladů do malty a keramických. Fasády a okna zůstaly nezměněny.
        Přestože na první pohled vykazuje bývalý Mariánský ústav prvky běžné produkce 19. stol., jeho historie je poměrně bohatší a dodnes se dochovaly doklady všech jeho stavebních etap. Z období renesance se jedná o renesanční západní rohovou sekci domu v suterénu a přízemí, z doby baroka o nosné zdivo do úrovně patra, cihlové klenby v přízemí, 3 nejstarší komíny, z období klasicismu o klasicistní schodišťovou halu, 19. stol. zanechalo část krovu z konce 19. stol., trámové stropy 2. patra, dřevěný klenbový strop nad kaplí (tvaruje valenou klenbu s výsečemi).

Obrazové přílohy:


1. Prostor, na jehož místě vyrostl sirotčinec, na tzv. Požárním obraze



2. Hypotetická rekonstrukce podoby středověkých domů, které stály na místě pozdějšího sirotčince, autor Ing. arch. Vlastimil Krčmář


3. Sirotčinec na Schwartzerově plánu Opavy, po r. 1709


4. Sirotčinec na plánu Opavy z 1. pol. 18. stol.


5. Hypotetická rekonstrukce podoby sirotčince s hospodářskou budovou, autor Ing. arch. Vlastimil Krčmář


6. Badenfeldovský dům na vedutě G. Fritsche z r. 1829


7. Badenfeldovský dům na mapě stabilního katastru z r. 1836


8. Hypotetická rekonstrukce vzhledu domu po Badenfeldovské přestavbě, autor Ing. arch. Vlastimil Krčmář


9. Plán přístavby kaple od H. Kmentta z r. 1887


10. Hypotetická rekonstrukce podoby Mariánského ústavu po přestavbě, autor Ing. arch. Vlastimil Krčmář


11. Mariánský ústav na pohlednici z poč. 20. stol.


12. Freska Rozsévače od P. Gebauera v hlavním sále knihovny


13. Rekonstrukce vzhledu budovy po přestavbě v r. 1960, autor Ing. arch. Vlastimil Krčmář

14. Fotografie z rekonstrukce budovy v r. 1960