V sobotu a nedli 17. - 18. 8. 2013 budeme spolen se leny
o. s. Radkov a místními dobrovolníky ošetovat a hnojit stromy v lipové aleji mezi Radkovem a Dubovou na Vítkovsku. Chceme tak pispt k zachování tohoto významného a v kraji ojedinlého krajinotvorného stromoadí.
Aktuáln probhla zpáva o našich snahách také v jiných médiích. Zde jsou odkazy na nkteré z nich:
Související lánky jinde:
Dobrovolníci zachraují historickou radkovskou alej (14. 8. 2013 - opavsky.denik.cz)
Vzácná lipová alej má namále. K peití jí mají pomoci i „tabletky“ (10. 8. 2013 - idnes)
Unikátní radkovské aleji hrozí zánik (18. 7. 2013 - opava.5plus2.cz)
Další ást lánku níe je urena všem, kteí rádi tou píbhy, zvlášt ty o stromech...
Píbh radkovské aleje
"Podivuhodná místa jsou skryta tm, kteí v nich ijí. Krása a jedinenost je zastena. Dennodenní kontakt pináší všednost, kouzlo se stává samozejmostí. Teprve cizí kraje a místa, kam vstupujeme poprvé, nás oslovují svou výjimeností na první pohled a pinášejí nám zkušenosti a dojmy, které si z cest pinášíme v sob jako nejcennjší poklady."
"Skutenou krásu a jedinenost místa nelze objevit povrchním pohledem cestovatele. Není moné proniknout k podstat génia loci bez trvalé zkušenosti. Jedin kadodenní sití s místem, opakování zkušenosti s tmi nejjemnjšími promnami, nám umoní pochopit a odhalit to, co je skryto všem, kteí jen procházejí."
Ob úvodní úvahy – zkušenosti fiktivního cestovatele a místního rodáka, vyslovené k otázce krásy krajiny a místa, jsou protichdné jen zdánliv. Naopak, oba se na vc dívají jiným pohledem, vystihují vdy ást celku a navzájem se doplují.
Za poslední autobusovou zastávkou u hasiské zbrojnice v Radkov cesta prudce zahýbá doprava. První mohutné kmeny po levé stran lemují mramorový kíek a Radkov se louí s tmi, kdo míí dál. Cesta se zuuje a z obou stran ji svírá stromoadí stejn tak bizarní, jako podivuhodné. Vykotlané kmeny staletých lip v pravidelných rozestupech utváejí po obou stranách stnu a ochranný val cest, která pozvolna stoupá do kopce a k horizontu. Míjíme první stromy. Jejich mohutné vtve se naklání všemi smry a listoví vytváí nad námi klenbu zelen. Nejstarší jedinci jsou v aleji od jejího zaloení ji více ne sto osmdesát let. Pi pohledu na jejich oválné kmeny, plné dutin, trhlin a ran, a pitom silné a sebevdomé, jak stojí pevn na svém míst, zakusujíce své koeny do asfaltu cesty, se neubráníme pocitu, e se setkáváme s nkým. Nejsou to jen tak ledajaké stromy, kdo steí naši cestu alejí. Tém hmatateln meme vnímat pítomnost neho zvláštního nkde kolem, co vyvrá z hloubi zem spolen s koeny, skrývá se v popraskané ke kmen, v neproniknutelných bambulích rozsochatých vtví, v mihotavých stínech a šumu jejich listoví, co poletuje od stromu ke stromu a provází nás nejen prostorem od jednoho konce aleje k druhému, ale také asem, od dob, kdy zde byla jen holá plá, a k dnešku.
V tch dnech, kdy byla cesta ješt bez strom, museli cestující projídt otevenou krajinou pes kopec nechránni, vystaveni nepízni osudu a poasí. Ani by mli na vybranou, byli ohýbáni vtrem jako klasy obilí na vedlejším poli. Slunce jim pálilo do zad a kamení pod nohama bylo horké jako eavé uhlíky. Déš a kroupy na n útoily zpíma a bez okolk. A v zim dostoupilo jejich utrpení vrcholu, kdy ze snhem zaváté cesty sešli a zapadli do hluboké návje.
Lipová alej spojující Radkov s Dubovou byla zaloena jako stromoadí lemující po obou stranách starou koárovou cestu z obce Radkov do zámku v Dubové. Mladé lípy byly nkolik let ped tím pedpstovány v zámeckém statku a peliv vybrány tak, aby splnily, k emu byly pedureny. Dva i ti kmínky byly vysázeny tsn vedle sebe, aby se srostly v jeden. Více ne osmdesát takových kmen pak utvoilo spojnici mezi obcemi – koridor, kudy je moné projet bezpen tam i zpt ve snhu, v mlze i slunení výhni.
V prbhu historie se svt kolem aleje zmnil. Pešla pes ni období sucha i silné vichry, projely armády nkolika válek. Stromoadím dnes koáry a koské povozy projídjí jen mimoádn. Skrz úzkou alej se v dnešní dob z obou stran derou osobní automobily, autobusy a nkdy se doslova prodírají kamiony. Na kmenech strom, které se cht necht nemohou rozestoupit víc doširoka je vidt, jak poteba širší komunikace (jak dnes íkáme cestám) alej pomalu zabíjí. Nkteí z idi rychlých aut a velkých nákladních voz by moná místo strom rádi vidli širokou víceproudou cestu, na jaké jsou zvyklí mimo radkovskou alej. Neuvdomují si pitom paradox, e ím širší cesta je, tím mén komunikace nabízí. Na dálnici nevnímáme krajinu, protijedoucí auta a idie kolem sebe, náš pohled je zúen a k hranici vnímání. Cesta pes radkovskou alej je naopak pravým komunikaním kanálem. Kadý, kdo tudy nkdy projídl, to zná. U z dálky, ješt v obci vzrstá v kadém naptí a píprava na prjezd stromoadím. Objevují se dotazy: Projedu dnes bez zastavení? Nepotkám v nejuším míst protijedoucí auto? Nevybhne z poza nkterého stromu srna? Pak pijede okamik odhalení, alej je volná, mohu vjet. Najednou se na horizontu vynoují svtla a kabina vozu. Díváme se na sebe s protijedoucím idiem a odhadujeme navzájem, kdo z koho bude dív u výhybky a uhne druhému stranou. Pitom, jak se míjíme, se usmjeme a kývneme na sebe, jako e je vše v poádku a cesta pokrauje dál. Denn se zde odehrají setkání a výmna informací, jako nikde jinde. A to i mezi zcela neznámými lidmi a idii, kteí mezi sebou zdánliv neprohodí ani slovo. Alej nám tak dává proít, e na cest nejsme sami.
Stejn jako v pedchozích staletích i dnes alejí procházejí lidé, kteí ijí na jejich obou koncích. Potkávají se a míjí mezi stromy, anebo jen se stromy samotnými. Kdo tudy chodí asto a má smysly otevené, me být pekvapen promnlivostí a neopakovatelností dojm, které alej nabízí. Zail jsem alej na jae, kdy z rozpraskaných kmen s novou nadjí raší mladé zelené lístky a vzbuzují radost, e se opt i letos cesta mezi Dubovou a Radkovem zazelená. V lét jsem byl pekvapený, kolik vlaného vzduchu a kolik stínu pro m alej má. Na podzim jsem se brodil šumícím moem listí a pozoroval, jak poslední z nich opadávají z tch nejsilnjších strom. V zim jsem byl oarován mohutností námrazy, která se na vtvích utváí i závjemi snhu, které kolem kmen ve spolupráci s neutuchajícím vtrem tvoí prapodivné prohlubn. Z rána jsem se vnooval do mlného nekonena, aby se pede mnou krok za krokem vynoovaly neskutené dsivé útvary vtví. Jindy po rozbesku m zastihlo slunce mezi stromy, jak nm pozoruji zkracující se stíny zaínajícího dne. Vprosted noci jsem míjel temné siluety vstíc lamp na horizontu, která svítí nad vchodem do zámku a je vidt pímkou na ose aleje málem z Radkova. Slyšel jsem hukot vtru ve vtvích i jejich praskání pod nápory snhu, slyšel jsem zpv a kik pták v korunách i neskutené zvonní, jak padaly kusy ledu v jiskrném holomraze dol na cestu. Slyšel jsem bzukot vel, cítil vni lipových kvt. Poznal jsem, jak stromy ijí a rozpoznal jsem hned to prázdné místo, kdy nkterý z nich zemel, padl k zemi a do nkolika dn zmizel.
V radkovské aleji u to tak chodí, e jakmile nkterý strom nebo jen vtev doije, padne k zemi, je záhy zpracován na palivové díví. Prastarému devu je tak vzdána est být k uitku do poslední tísky, je mu dává monost být vyuit do konené chvíle.
V posledních letech se tak stává stále astji. V aleji se objevují volná místa a staré stromy se stále více naklánjí ke svému zániku. S kadým dalším koncem pichází také monost nového zaátku. Volná místa, otvory ve stromoadí, vybízejí k aktivit, volají po doplnní, jsou otevenými monostmi, jak a kde se zapojit do díla a pomoci aleji doplnit síly. Je to píbh, který vyprávjí stromy, cesta a lidé mezi nimi. Odehrává se ji tak dlouho, e se nkomu teba zaíná zdát samozejmý a nkomu jinému zase zázraný. Jsme rzní, a tak i naše pohledy na stromoadí a skrze nj, jsou rzné. Radkovská alej je však pouze jedna. Její existence není samozejmá, ani zázraná, ale je na nás, bude-li mít pokraování.
V Radkov dne 7. 8. 2013.
Tomáš Skalík
Al�b�tina zahrada
Kaple Brumovice
T�chanovice
